Dr. Jiří Baum, zoolog a cestovatel

Jiří Baum se narodil v Praze 20. září roku 1900. Vyrůstal v době, kdy technika začínala intenzivně přetvářet svět a kdy velké sociální a ekonomické proměny dvacátého století přetvářely svět jako nikdy předtím. Tato výjimečná doba umožňovala již využívat řadu technologických prostředků a při tom ještě cestovat krajinami, které byly ještě málo dotčené civilizací.

Jiří se již od dětství velmi zajímal o přírodu a cestování. Na přání rodičů vystudoval obchodní akademii, ale jediné, co ve skutečnosti ze získaných znalostí využil bylo psaní na stroji a stengrafie. Pokračoval ve studiu na přírodovědecké fakultě univerzity Karlovy a tam také získal v roce 1928 doktorát.

Mezitím ale již Jiří začal cestovat. Po prvních nesmělých výpravách do Německa a jinam vyrazil v roce 1921 na svoji první velkou cestu do USA. Jel s přítelem Viktorem Mayerem. Cestovali společně na jedno stipendium - žádali o něj oba ale byli dohodnutí, že když ho dostane jen jeden, rozdělí se. Nejdříve zkusili jet na kole, ale ukázalo se že jít pěšky a stopovat bylo účelnější. Ke konci si dokonce vydělali na starou Fordku, ale bylo s ní spíš trápení. Přesto je charkteristické, že již na této první velké cestě Jiří použil auto, alespoň jako nesmělý první pokus. A samozřejmě přivezl řadu zajímavých fotografií.

Viktor Mayer odjel z USA do Jižní Ameriky a Jiří se vrátil domů. O rok později odjel Jiří (se svou sestrou Anny) za Viktorem do Brazilie a tam nějakou dobu cestovali a pokoušeli se farmařit. Podnik neskončil úspěchem, možná proto, že v uvedené oblasti právě propukla jedna z místních revolucí, kterými byla Brazilie v té době proslulá. Jiří a Anny se vrátili do Prahy a Jiří pokračoval ve studiích. Specializoval se na arachnologii - vědu o pavoucích.

V té době podnikl svoji první cestu do Afriky, společně s botanikem A. Pilátem navštívili západní Afriku. Podnikli řadu sběratelských výprav do vnitrozemí, ale cesta pro Jiřího nedopadla dobře - dostal malarii a nějakou dobu se musel léčit.

V roce 1928 podnikl Jiří cestu do Malajska a dalších okolních zemí. Zúčastnil se při tom ornithologického kongresu na Jávě. Je pro něj charakteristické, že se jako část přípravy na cestu naučil malajsky. Asi dobře, protože z malajštiny později i překládal.

V následujícím období se Jiří opět zaměřil na Afriku. Nejdříve v roce 1930 navštívil společně se zoology Národního muzea J. Mařanem, J. Obenbergerem, K. Táborským a J. Staňkem Tunis a Alžír. Spolupráce Jiřího s Národním museem tím nabývala formu, která určovala vědeckou část všech dalších cest. Jiří sice nebyl placeným zaměstnancem Musea, ale trvale s ním spolupracoval a sbíral pro něj na svých cestách materiál. Velmi často se přímo zaměřoval na skupiny, o které měli zoologové Národního muzea zájem.

O rok později jede Jiří opět do Afriky, na jednu ze svých nejnáročnějších cest. Spojil se s majitelem automobilu Tatra, sochařem F. V. Foitem a vydali se napříč Afrikou ze severu na jih. Jeli z Alexandrie, přes Káhiru a podél Nilu přes Egypt, Súdán, Chartúm, Stanleyville v tehdejším Belgickém Kongu a dále přes Albertovo jezero do Ugandy a Nairobi v Keni. Zde se Jiří s krajanem Lánym pokusili o výstup na Kilimandžáro, přičemž se dostali až do výšky 5500 m.n.m. Tanganikou pak pokračovali do bývalé Severní Rhodesie k Viktoriiným vodopádům a nakonec dojeli do Kapského Města v tehdejší Jihoafrické Unii.

Na této cestě měl Jiří poprvé možnost poznat vynikající kvality malých tatřiček. Jeli vozem Tatra 12, jen mírně upraveným (zesílená pera). Většina cesty byla po nezpevněných silničkách, mnohde po skoro nesjízdných stezkách. Vůz byl při tom velmi přetížen - krom cestovní výbavy vezl velmi často i početné sochařské studie mistra Foita. Stávalo se, že museli při přejezdu hor dlouhé kilometry couvat, protože vůz kopec nevyjel ani na jedničku a zpátečka měla ještě větší převod. Za celou cestu ale auto nemělo ani jednu poruchu.

Na Jiřího udělal spolehlivý vzduchem chlazený vůz dojem, bylo to přesně to, co cestovatel do odlehlých krajin potřeboval. Na všechny další cesty už vyjížděl jen s tatřičkou.

Od roku 1933 cestoval Jiří s manželkou Růženou. Seznámili se ve španělském klubu a asi nebyla náhoda, že na první společnou cestu jeli do Španělska. Následovaly pobaltské státy a Skandinávie - na obě cesty jeli vozem Tatra 54.

Mezitím se ale už rýsovaly plány na cestu kolem světa, tentokrát s vozem, který by si měl poradit i s velmi obtížným terénem. Tována vyvinula pro armádu šestikolový vůz Tatra 72 který měl obě zadní nápravy hnané. Karosárna Uhlík na podvozku vybudovala úhledné obytné auto, dokonce s malou kuchyňkou vzadu. Ta se dala zcela zatemnit, aby šla používat jako temná komora. Vzniklo ideální auto pro cestovatele - zoologa.

Někdy v tu dobu doplnil Jiří svoji fotografickou výbavu dvouokou zrcadlovkou Rolleiflex. Konečně měl v ruce fotoaparát, který byl spolehlivě schopen dělat naprosto perfektní snímky.

Cesta přes Austrálii vedla z Perthu na západním pobřeží přes pustiny Nullarboru do Adelaide, Melbourne, Canberry, Sydney a Brisbane. Navíc se ještě udělaly nějaké menší cesty, jak v západní Austrálii vozem, tak v Queenslandu vlakem.

Dnes je cesta z Perthu do Adelaide spíš monotónní a únavná, než obtížná. V třicátých letech existovala ve většině střední části jen neudržovaná stezka a jízda byla i mezi australany pokládána za dost velké dobrodružství. Tam, kde stezka sjížděla Madurským průsmykem z náhorní planiny do nížiny chyběla vůbec a jelo se vyschlým korytem potoka. Tatra se ale opět osvědčila a cestovatelé projeli skoro bez obtíží.

Baumovi se rovněž snažili propagovat Československo. Jiří měl přednášky o Československu v rozhlase, ale i na řadě dalších míst. Kvůli těmnto přednáškám sebou vezl dvě krabice těžkých skleněných diapositivů 85x85 mm na kterých byly záběry z Československa.

Z Austrálie pokračovali Baumovi přes Filipiny do Japonska a pak do USA. I tyto úseky byly zajímavé a opět přinesly pro Národní Museum další cenné sběry.

Na poslední cestu do zahraničí odjížděli v roce 1938, už ve stínu hrozivé politické situace. Když projížděli Rakouskem, vítaly je všude nacistické vlajky. Šťastná doba, příznivá cestování, končila. Přesto ještě stačili navštívit s nákladní lodí, na které se plavili, řadu míst ve východní Africe a pak navštívili se svou obytnou Tatrou národní parky a další zajímavá místa v jižní a jihovýchodní Africe.

V Africe Baumovi zastihla zpráva o zabrání pohraničí. Jistě chápali, že je to jen začátek a museli se rozhodnout, jak pokračovat. Nedalo se pochybovat, že bude válka. Mohl zůstat v Africe, nebo odjet do Austrálie nebo do USA kde měl mnoho přátel. Pro něj ale existovala jen jedna možnost - bojovat za svobodu. Uvažoval, jestli se orientovat na vstup do zahraniční armády, nebo se zapojit do domácího odboje. Baumovi se rozhodli pro druhou možnost, aby mohli být spolu.

Po návratu se velmi brzo zapojili do odbojové skupiny, kde pracovala i jeho sestra Anny. Opisovaly se letáky na psacím stroji, ukrývali pronásledované u sebe i v dalších bytech, Jiří dělal pro skupinu fotografické práce. Když byla jejich odbojová skupina rozbita, nikdo Jiřího neprozradil. Přesto byl o něco později shodou nešťastných okolností v r.1943 zatčen a asi o rok později v koncentračním táboře ve Varšavě zemřel.

Sbírky které přivezl jsou nyní v Národním Museu a na Univerzitě. Řada knih, které napsal vyšla jak v třicátých létech, tak po válce, některé v několika vydáních. Rozsáhlý archiv fotografií je v současné době v Archivu Národního Musea a jeho digitální kopie je částečně k dispozici na internetu.