V poledne jsme byli s Marií ve Stud Parku. Vyřídili jsme několik drobností - okopírovali jsme potřebnou část pilotní příručky, přesměrovali poštu, najedli jsme se a hlavně jsme konečně vyzvedli od Jacinty letenky.
Odpoledne se mělo jet pro RR do Ritter Motors, ale oznámili mně, že bylo cosi prasklého a že to není. Prý nám to do návratu budou hlídat...
Na letišti jsme si ještě dali oběd a pomalu jsme se přesunuli do letadla. Nekupovali jsme nic. Místenky jsme dostali i na další úsek a okénko nebyl problém.
MELBOURNE to SINGAPORE on Singapore Airlines FlightSQ 228 Depart Melbourne 4.05pm / Arrive Singapore 9.45pmLet byl cekem příjemný, fotografoval jsem Murray River, ale když jsme byli u Olgas a Ayers Rock, bylo už dole šero. Velká část Austrálie měla stejně nějaký stratocumulus. Dost pečlivě jsme si umývali ruce Dettolovými kapesníčky.
SINGAPORE to COLOMBO - KATUNAYAKE on Singapore Airlines SQ 402 Depart Singapore 10.40pm / Arrive Colombo 12.15am+1V Singapore jsme stačili jen přejít do dalšího letadla a letělo se dál. Pár lidí mělo roušku přes pusu, ale ne moc - nejvýš 5-10 %. Z personálu nikdo. SARS byla jen velmi vzdálená ozvěna a připomínaly ji spíš různé výzvy a hlášení drobné starší Číňanky v odletové hale "kdyby měl někdo horečku nebo kašel, přijďte ke komukoliv z nás..".
Další letadlo mělo dost volného místa, tak si Jirka přesedl do prostředka a měli jsme dost prostoru. Trochu jsme se i vyspali.
Singapore Airlines SQ 402 Depart Singapore
Friday 10.40pm / Arrive Colombo 12.15am+1Na letišti šlo všechno hladce. Tady už část personálu roušky měla. Naložili nás do Toyoty a jelo se do Airport Garden Hotel. Vypadá pěkně a celkem luxusně.
Ráno pobíhala na ploché střeše před oknem veverka.
Po snídani jsme se šli projít kolem bazénu a k moři. Viděli jsme nějaké ještěrky, ale jinak nic zvláštního.
Před jedenáctou se objevil dost kašlající šofér z Hikkaduwy a po třiapůlhodinové anabázi nas dovezl na místo. Cesta byla velmi zajímavá z hlediska mistní techniky jízdy. Předjíždí se dost ostře, předjíždějící vytlačuje předjížděného, aby získal místo se zařadit, čáry na vozovce se naprosto ignorují. Houká se, aby se upozornilo ostatní auta, chodce a kdekoho, někdy i jako "děkuji" a "prosím". Pravý blikač je "nepředjížděj". Všechno se ale odehrává kolem 50kmh takže je dost času problémy vyřešit. Jezdí tady hodn ě trojkolek, asi většinou jako taxíky.
Po příjezdu nám dali džus a pak jsme si šli na opožděný oběd. Taky jsme koupili čtyři lahve vody. Po něm jsme zalezli zalezli na hodinku do postele.
Já s Marií jsme se šli vykoupat. Vzal jsem si jen masku a plavky a bez problémů jsem doplaval ke korálům. Viditelnost byla jen průměrná, ale ryb bylo docela dost a korály celkem fotogenické. Uvidíme zítra.
Při západu slunce jsme seděli v naší ložnici a všichni tři jsme na to koukali z okna. Pěkné.
Po večeři jsme se vypravili na malou procházku, ale moc to tady lákavě mevypadá. PADI podnik jsme zatím nenašli - stejně je po sezoně. Hotel se zdá skoro prázdný - myslím, že tady krom nás je nejvýše 1-2 návštěv ze zahraničí (nebo snad vůbec).
Něco mne možná asi dvakrát zoblo, ale nevím to jistě. Komáry jsme neviděli.
Sbalili jsme to někdy v jedenáct a spali jsme jako dudci.
[5] Coral Sands Hotel, Hikkaduwa. Dopoledne
i odpoledne jsme byli snorklovat - i Marie už si to zkouší.
Dopoledne byla voda o dost lepší, byl odliv, "rybník" byla
odělen od oceánu a voda nebyla tak rozvířená. Odpoledne zase
byla nějaká zábava s vlnami.Po večerní plavbě jsme se stačili vrátit a začal pěkný liják. Když skončil, šli jsme se projít po městě. Nic moc, hlavně Marii se procházka moc nelíbila. Krom toho ji rozbolel zub a to není vůbec dobře načasované.
Prošli jsme celkem přijatelné, ale opuštěné PADI středisko. Na stěně měli částečně setřenou mapku s vyznačenými místy potápění, vesměs venku v oceánu. Na pláži nám taky někdo nabízel vyjížďku ke skalám na snorklování - i potápění - ale vypadá to málo důvěryhodně a nic o něm nevíme. Asi z potápění sejde.
Před večeří Jirka půjčil z recepce adaptér a vytáhli jsme fotky z aparátů. Vypadají dobře a výsledky pod vodou jsou asi lepší, než z Minolty. Nejspíš hraje roli automatické zaostřování a celkově větší hloubka ostrosti. Ještě, abych se vždycky strefil.
Po večeři
jsme se ptali v recepci na prášky proti bolestem, ale
výsledek nebyl skvělý. Velmi ochotný - a asi alkoholizovaný
- Srilankan odněkud vytáhl nepopsanou lahvičku a odsypal
jí tři tablety, označené P500. Tak jsme poděkovali, ale nepoužili
jsme je.V hotelu není internet, tak budem shánět jinde - viděli jsme obchod s nabídkou na ulici.
[5] Dopoledne
jsme byli plavat s Jirkou kolem severní části "rybníka".
Místy tam byl dost proud a protože foukal silný vítr, byla
voda zvířená a viditelnost byla o dost slabší. Vadilo to ale
jen na fotky. Marie se šplouchala u břehu. S lodí jsme na výlet
nejeli, protože se nám to moc nezdálo. Za útesem byly dost
vlny a slušný příboj. Vítr jen hučel v palmách.Marie měla dost problémy se zubem, tak jsme šli s Jirkou po obědě na nákup. Koupili jsme adaptér na síť, abychom si ho nemuseli půjčovat, vyzvedli jsme internet, peníze v bance a nakonec jsme pro Marii sehnali lék proti bolesti: Blue Cross Meftal 500, Mefenamic Acid R.P. 500mg Má se to užívat dvakrát denně. Většinu odpoledne to měla dost dobré, ale pak to zase začalo a tak si vzala večer zase aspirin.
Odpoledne jsme nikam nešli, trochu jsem i spal. Teprve před večeří jsme šli na procházku, Jirka šel posílat email. Nakonec jsme se tam setkali a ještě jsme koukali na nějaké šaty.
Po večeři jsem byl v pokušení jít s baterkou do vody, ale Marie není v náladě, Jirkovi otekl palec u nohy a tak jsme nakonec jen seděli chvíli na terase. Ani já jsem už neměl moc chuť se honit.
Je devět a asi půjdem hodně brzo spát.
[6] Počasí bylo
ještě deštivější, kolem poledne byla i bouřka a teď
večer druhá. Pokaždé to provázel důkladný liják a silný vítr.
Jinak jen pršelo.Dopoledne jsem si šel kolem jedenácté zaplavat, ale voda byla hodně zakalená a vidět bylo málo. Navíc mně nefungoval Canon - dal jsem si tam jednu baterii obráceně, tak jsem se vrátil už za čtvrt hodiny.
Jinak jsme byli doma, jen Jirka proběhl mezi většími dešti pro email. Posedávali jsme, koukali z balkonu jak se příboj rozbíjí o útes a povídali. Marie si na zub stěžovala míň, možná pomohlo i to, že si mohla odpočinout.
Odpoledne nás pozval na besedu "Siri", velký ředitel hotelu. Zajímalo ho asi hlavně, jak jsme se o nich dozvědeli. Měl v kanceláři klimatizaci, tak se nám tam moc nelíbilo a koukali jsme brzo vypadnout. Jirka byl v tu dobu pro internet a pro sušenky.
Jeden z číšníků, se s námi už loučil, že odpoledne končí (měl jsem dojem, že možná až do příští sezony). Nesl nám na pokoj minerálky a pak ještě účet podepsat, i jinak byl ochotný. Tak jsem mu dal 100 R.
Měl jsem chuť jít plavat ještě jednou, ale překazila mně to večerní bouřka. Byl bych mohl jít na zahradu, byla jako rybník. Ani elektřině se to nelíbilo - žárovky většinou jen žhnuly.
[7] Večer jsme zabalili a šli trochu dřív spát. Když jsme platili, dal jsem recepčnímu RS 1000 pro všechny.
Teď sedíme v hale a za chvíli budem nastupovat.
[8]
COLOMBO - KATUNAYAKE to VIENNA on Austrian Airlines Flight OS9558 (Boeing 767-300) , Departing Wednesday 7 May 2003 at 10:20 AM Arriving at 6:25 PM
Dostali jsme místenky
označené SBY s tím, že přidělená místa nejsou. Pak se
čekalo hezky dlouho, i v odletové hale, kde bylo plno. Odletělo
se asi se 40 minutama zpoždění.Na Malé nás poslali do letištní budovy a dali nám řádné místenky, tentokrát trochu s křídlem, ale celkem pěkné. Jirka měl stejnou s někým dalším, ale nějak se dohodli.
Celkově byl výhled velmi pěkný. Jak na Maledivy, tak potom na Arábii (Ar Rub al Khali) a hlavně na Irán a Turecko. Samé hory, pěkné. Černomořské pobřeží jsem nefotografoval, protože byla večeře a pak jsme vletěli do kouřma, tak to nemělo smysl. Letělo se přes Rumunsko a Maďarsko, na dohled od Bratislavy.
Ve Vídni jsme celkem ve spěchu prošli letištěm, dostali pěkné letenky a pokračovali večerním šerem dál na západ. Letělo se více méně proti zapadajícímu slunci.
VIENNA to BRUSSELS on Austrian Airlines Flight OS357 (Airbus A320) Departing Wednesday 7 May 2003 at 7:50 PM Arriving at 9:40 PM Economy Class SeatingBruselské letiště na nás neudělalo dobrý dojem. Dlouhé, opuštěné chodby, nikde nikdo, obchody a směnárny zavřené a ATM nefungovaly. Bez peněz a bez kafe jsme dostali klíče k autu, ale místo pořádné mapy jen dvě stránky xeroxové kopie. Dík tomu nám cesta do Leuvenu dala o dost práce víc, než jsme čekali. Ani GPS v něm nechtělo fungovat.
Půjčovna v neděli otvírá v půl sedmé, ale klíče se dají hodit do schránky na parkovišti už dřív. Vracel jsem se zpátky, abych se na to zeptal.
Nakonec jsme našli Leuven a v něm hotel, vyložili kufry, zaparkovali auto v podzemní garáži a vlastně už další den jsme šli spát. Celkem jsme cestovali přes 24 hodin.
Dopoledne jsme si dali
sraz na cestu na snídani v devět, ale mne a Marii vzbudilo
až když Jirka odmykal devře a zároveň venku zvonilo devět.
Počkal na nás a společně jsme se najedli.Po snídani jsme šli do města. Měli jsme trochu problémy s vybíráním peněz, ale nakonec jsme našli v Citybank bankomat, který byl s naší VISOU spokojen. Došli jsme na náměstí a prošli se kolem přecintaných starých budov.
Cestou domů jsme ještě koupili mapy, které jsme si předtím vybrali a vrátili jsme se. Jirka vytáhnul poštu, ale nestačil si ji přečíst, Juan přišel dřív - už ve dvanáct.
Já jsem přišel dolů někdy po čtvrt a Mario se připojil kolem půl. Ještě tam byla [kena], Chuanova manželka. Mají tři děti - dvě holky 5 a 6 a kluka 2. Šli jsme nakonec na oběd společně.
Kolem druhé dámy
odešly za nákupem a já jsem se utrhl po půl čtvrté. Jirka
s nimi šel ještě pak do města, podívat se na Universitu.Juan se mně zdá po všech stránkách mimořádně příjemný, milý a skromný. Dal nám prospekt nějakých strojů, s kterými cosi podniká - detaily nejsou moc jasné.
Když jsem se rozloučil,
vzali jsme si s Marií auto a jeli jsme na procházku do
lesa u rybníků Zoet Water. Bylo tam hezky a fotografoval
jsem nějaké ptáky. Hezká ukázka olšového(?) lužního lesa.
Prošli jsme se až k starému dvorci Spaans Dak. Cestou
jsme si sedli a SMSkoval jsem si dost s potížema (odesílal jsem
to předčasně, protože jsem sáhnul vedle) s Filipem. Pak začalo pršet
a pospíchali jsme domů. Zároveň přišel email, že Jirka skončil a
co s večeří. Nakonec jsme jedli každý jinde, my tady v kavárně na
náměstí, kam nás zahnal krátký liják a Jirka ve městě. Přišel pak
za námi.Teď večer si Jirka přečetl u nás email a jdem spát. Světlo je skoro do deseti.
Cesta ke konzervatoři
byla dost složitá, zamotali jsme se do drobných uliček,
ale dík GPS který se chytil jsme postupovali celkem správným
směrem a nakonec jsme to bez zvláštní zajížďky našli. Dali
jsme auto do podzemní garáže a ještě jsme si stačili dojít
přes Royal náměstí na oběd. Byl spíš nezvyklý, než zvlášť dobrý,
ale najedli jsme se.Koncert sám byl vynikající. Chtěl jsem původně odejít po první slupině, ale nakonec jsem zůstal na obě.
Cesta zpátky byla snadnější, ale i tak jsme trochu bloudili, v podzemních tunelech nešlo narychlo navigovat. Ještě v Leuvenu jsme si pak trochu zajeli.
Na večeři jsme byli na rohu v brasserii a teď se Marie sprchuje a já budu hned následovat. Je skoro deset. Jirka se ještě neojevil, na konferenci mají jediný společnýu večer a asi to potáhnou dost dlouho.
Původně jsme plánovali
cestu k Oostende, ale trochu se mně to nezdálo, je to skoro
150 km. Nakonec jsme tam přece jen jeli, vyrazili jsme před
desátou. Tentokrát žádné hledání nebylo a bez problémů jsme dorazili
do Oostende a zaparkovali v podzemním parkovišti vedle průplavu.
Nejdřív jsme šli na procházku podél průplavu a došli jsme až na konec jetty. Počasí bylo krásné, sluníčko, ale vítr byl dost studený. Na koncio byla kavárnička "Beaufort", tak jsme si dali kakao a šli jsme zase zpátky.
Na nábřeží jsme si dali oběd, ale úplně jsme to nezvládli - dali jsme si rybí polévku a na nic dalšího jsme už neměli náladu. Moc mně nechutnala. Seděli jsme tam asi hodinu na sluníčku, za skleněnými "větrolamy" a dost nás to unavilo.
Pak jsme šli ještě na druhou stranu k nádraží, odkukd bylo vidět jak do dalšího jachetního bazénu, tak do komerčního přístavu. Udělal jsem i pár fotek vláčků.
Potom už jsme nasedli do auta a jeli podél pobřeží na západ. Trvalo dost dlouho, než jsem našel místo, kde se dalo zaparkovat. Marie zůstala v autě a já jsem sešel po pláži až k moři a udělal pár fotek. Kolem pláže je dlouhá řada mnohopatrových domů, vypadají jako paneláky. Celkově to působí po Austrálii dost depresivně, i když pláž sama je dost pěkná. Nebyl na ní skoro nikdo - asi je ještě chladno. Někde dál kdosi pouštěl velké rogalo draky.
Pak jsme jeli dál až do Nieuportu. Cestou je na jednom úseku pláží ukázka vojenské tehniky, asi jak vypadalo pobřeží za války. Nevypadalo to moc ukázkově a ani jsme nezastavili (ani nebylo kde).
V N. jsme zastavili u velké mariny, kde je široká rampa a spousty lodí. Dlouho jsme se ale nezdrželi.
Jeli jsme rovnou na dálnici a uháněli domů. Auta většinou nedodržovala rychlost, tak jsem si zkusil, jak Citroen akceleruje. U 160 jsem se začal moc blížit tomu přede mnou, tak jsem raději ubral. GPS ukazoval maximálně 164.
Jednou jsme se stavili na jídlo a dali jsme si různé koláčky a kafe. Doma jsme byli před pátou, bez jakýchkoli navigačníich potíží, stačili jsme i doplnit naftu.
Na večeří jsme byli s Jirkou znova u "Charleye" Dali jsme si dětské porce a bylo to akorát a pak ještě palačinky s likérem. Trvalo to ale hrozně dlouho a palčinky zapoměli podpálit. Aspoň zbylo víc alkoholu.
Teď balíme, hotel je zaplacen a ráno vstáváme v půl páté.
[11] Vstávalo se v půl
páté. Sbalili jsme zbytek věcí, naložili auto a krátce
po půl jsme vyjeli. Po malém hledání jsme zaparkovali u Avisu,
vyložili auto a hodili klíče do trezoru. Pak začalo putování
po letišti a čekání.BRUSSELS to FRANKFURT on Lufthansa Flight LH4459 (Airbus Industrie A319) Departing Sunday 11 May 2003 at 8:40 AM Arriving at 9:45 AM Economy Class SeatingZa letu se mně podařilo fotografovat Leuven, ale fotka asi za moc nestojí.
Ve Frankfurtu bylo další čekání - jako obyčejně jsme nebyli moc nadšení. Pak následoval další let s Airbusem.
FRANKFURT to PRAGUE on Lufthansa Flight LH3252 (Airbus A320) Departing Sunday 11 May 2003 at 12:20 PM Arriving at 1:20 PM Economy Class Seating
Odbavení v Praze proběhlo
bez problémů a po deseti minutách se o bjevil Vláďa a odvezl
nás novou Fabií do Popovic. Tady jsme zbytek dne povídali,
pomáhali Vláďovi naučit se do školy Máchův Máj a po několika
dnech jsme se zase dobře
najedli. Byl tady i Honza a Luděk s Luckou. Celkově to tady vypadá nádherně, luxusně a vkusně. Máme perfekt příležitost chválit a chválit...
Erika a Filip nás nadšeně
přivítali a okamžitě se začalo intenzivně domlouvat všechno
možné. Budou moct asi přijet do Itálie až v úterý, ale to asi
vůbec nevadí, pojedem asi napřed sami do delty Pádu.Další diskuze byla o editoru web stránky. Předvedl jsem jim naši Mozillu a rozhodli se, že to je dostatečně jednoduché a efektivní, aby jim to vyhovovalo. Dokonce se podařilo ji i nainstalovat na Filipovo XPéčko.
Zbytek odpoledne se budovaly stránky, převáděly se fotky na Linuxu atd. Jediný, kdo byl zklamán byli Aleš a Eva protože na formální večeři čas nezbyl a nakonec jsme snědli pár chlebíčků mezi úpravama web stránky.
Odjeli jsme až v půl osmé, o dost později, než jsem chtěl. Přesto jsme jeli skoro celou cestu za světla a i poslední kilometry ještě bylo aspoň šero.
Monika nic nenamítala proti tomu, že kašlem, tak jsme někdy kolem třetí vyjeli. ještě jsme byli v Hypernově, kde jsme koupili nějaké hračky a kousky a dojeli jsme do Chaber před čtvrtou. Napřed jsme seděli dost dlouho u nich dole - napřed vepředu a pak v zadnější místnosti. Trochu jsme povídali a hodně dováděli s míčema a s Pavlíkem.
K večeru začalo občas poprchávat, ale stejně jsme šli na procházku a fotografovat do Drahaňského údolí. Došli jsme až k Vltavě. Po návratu jsme byli ještě společně na večeři v restauraci a domů jsme dojeli až někdy po desáté. Spát se šlo zase až kus po půlnoci.
S Jardou jsme dohodli, že dám do září dohromady www o Dr Baumovi, alespoň s 1000 obrázků, ale bez originálů a se zmínkou o grantu. Chce kupovat velký scanner na diáky, říkal jsem mu i o kolorovaných diákách.
Nějakou dobu jsme se bavili s Filipem - Erika má zkoušky - a vyzvedli jsme nějaké věci od potápěčů. Jirka ještě vysvětloval Erice jak se dělají nějaké věci v Photoshopu.
Pak jsme jeli na Leštinku. Bylo tam
dost chladno, možná šestnáct. Nejdřív jsme upekli buřty a najedli
se a pak jsme se vydali do vody. Příprava zabrala dost času,
protože nic nebylo na mojí výbavě pořádně připravené. Ani ve vodě
to nebylo moc úspěšné. Nebyl jsem moc fit - pořád ještě kašlu - a
tak se mně studená voda nezamlouvala a nejdřív jsem chtěl hned utéct.
Pak jsem měl problém se dostat pod vodu, tak se šlo zpátky na můstek
pro další zátěž. To pomohlo, ale nepodařilo se mně vyrovnat uši a
tak jsme byli nějakou dobu na hladině. Konečně další pokus do 7,6 m
. Filip mně ukázal nějakého okouna pod vodou a mušličky. 
Celkově myslím, že jsem měl zátěž
moc vzadu a možná i moc vysoko, takže jsem byl v obou směrech
trochu nestabilní. Měl jsem 16 kg zátěže a byl to dvoudílný nedoprén
- ne polosuchý - s integrální kapucí.Po návratu jsme se už po tmě sbalili, dali mokré věci do budovy a zbytek do auta a jeli na Borovou. Cestou prý byly vidět srnky - my vzadu jsme viděli jen nějaké kočky. Na chatě jsme zatopili a povídali asi do jedné. Pak jsme já s Marií zapadli do postýlek dole a Jirka s Filipem spali nahoře v chládku.
Udělali jsme krátkou zastávku na hřbitově a pak jsme tři prolezli chalupu (P+G a F - M zůstala v autě). Udělal jsem tam dost fotek, i s bleskem uvnitř. Pokud jde o stav - raději žádný další komentář. Před odjezdem jsme se ještě chvíli bavili s Paulou, která byla na dvorku. Zvala nás dál, ale utekli jsme jí.
Z Běle jsme jeli do Chrasti a tam jsme šli do zámecké restaurace na oběd, Hanku jsme tam vzali taky. Dali jsme si jitrnice, pak jsme se tam prošli a byla to příjemná přestávka v cestě.
Do Pardubic jsme dorazili už k večeru. Prohlédli jsme si systém na fotografování kožních znamének a shodli jsme se, že zálohování je dost problematické a práce s databází je vůbec nedotažená. Mluvil jsem o tom i s jejich servisním technikem a ani on neměl moc co říct. Prý se zeptá.
Ještě mně půjčili na projetí Volvo XC90 2,6 T AWD, které měl Aleš půjčené na zkoušku. Je to dost strojovna... Nahoru jsme se ale už nevrátili a uháněli jsme domů.
jak let
PRAGUE to FRANKFURT on Lufthansa Flight LH3265 (Boeing 737-300) Departing Saturday 24 May 2003 at 10:15 AM Arriving at 11:25 AM Economy Class Seatingtak let
FRANKFURT to VENICE on Lufthansa Flight LH3890 (Airbus A321-111) Departing Saturday 24 May 2003 at 12:20 PM Arriving at 1:35 PM Economy Class Seatingproběhly bez problémů. Druhý z nich měl pěkný výhled na Alpy a pak na Benátky a na lagunu.
Na letišti nám dávali zmatené rady, pokud jde o cestu do Porto Levante. Tak jsem řekli taxikářům, ti se poradili a jeden z nich nás sem odvezl. Byl příjemný a neměli jsme žádné problémy. Ještě nám odvezl věci k lodi a Jirka mu zaplatil. Marie zůstala u věcí a já jsem byl mezitím v kanceláři. Jirka tam taky přišel a pak jsme dostali všechny instrukce o lodi a krajině.
Hoseasons objednací číslo: Ref E4597, e-mail: bookingoffice@hoseasons.co.uk, Telefon: 01502 500555, Fax: 01502 500532, Hoseasons web site
Příjemný technik nám předvedl loď a
absolvoval s námi zkušební plavbičku. Přistává se tu mizerně,
příliv a odliv jdou napříč úvazištěm mezi 4 sloupy.Původně jsme chtěli jet pro zásoby na kole (Jirka) ale pak jsme tam jeli s lodí. Vyložil jsem ho u můstku a než nakoupil, udělali jsme s Marií dvě kolečka. Zkusil jsem si i přistát u jiného můstku, který se mezitím uvolnil, ale neměl mně to kdo přivázat.
Když se vrátil, naložili jsme ho i s nákupem a vrátili se zpátky.
Teď jsme pověčeřeli, pověsili do okna síť proti komárům a chystáme se jít spát (je skoro deset).
[26] Spalo se nám nádherně - měli jsme co dohánět.
Ráno jsme vyjeli v 11:13 a pomalu jsme se šinuli na sever k
silnici, po které jsme včera přijeli. Loď se kormidluje mizerně
(to se dalo čekat) a navíc velká plocha bílé horní paluby nepříjemně
oslňovala. Natáhli jsme tak jednu deku a dali jsme si slunečník a pak
už to celkem šlo. Jirka dost kormidloval.
Ve 12:58 jsme byli ve zdymadle Volta Grimana a za ním jsme zahnuli nalevo do řeky Po di Venezia. Navigace je snadná - jakmile jsme pochopili, jak systém značek funguje. Krom čerevenobílých čtverců se používají ještě malé plovoucí bójky - červené a bílé.
Před Ca Tiepole jsme zahnuli doleva do menšího ramene Po Maistra, plavba do Porto Barricata se nám zdála trochu dlouhá a možná i míň zajímavá. Ze začátky byla řeka celkem úzká na dvou místech jsem byl na rozpacích, kudy objet strom uprostřed, ale pak se rozšířila a bylo to celkem nezajímavé. Viděli jsme několik ptáků, ale ne moc. Nic senzačního. Většinu cesty jsme neviděli další loď a nic srovnatelného s námi. Takhle musel vypadat Norfolk před sto lety...
Boccasette jsme napřed projeli
a jeli až na půl cesty k moři. Byl to spíš kanál s kamenitými břehy
a nezajímavý. Otočili jsme a celkem dobře jsme se připoutali i pontonu,
který pokládáme za veřejné úvaziště. Akorát jsme ho vyplnili. Bylo
16:15
Stáli jsme hned vedle rampy, byla jen nezpevněná a dost málo prostorná. Byla ale neděle odpoledne a tak na ní byl dost čilý ruch. Celkově je tady ale celkem klid a turistů je vidět velmi málo.
Napřed šel na průzkum Jirka s Marií a vrátili se s tím, že pica bude v šest. Tak jsem si ještě já prošel "hlavní třídu" a podařilo se mně koupit v železářství u pumpy na vzdáleném konci lepicí pásku na balíky. Stála 1 EUR ale protože jsem měl jen padesát, dal mně ji zadarmo....
Ve 12:58 jsme byli ve zdymadle Volta Grimana a za ním jsme zahnuli nalevo do řeky Po di Venezia. Navigace je snadná - jakmile jsme pochopili, jak systém značek funguje. Krom čerevenobílých čtverců se používají ještě malé plovoucí bójky - červené a bílé.
Před Ca Tiepole jsme zahnuli doleva do menšího ramene Po Maistra, plavba do Porto Barricata se nám zdála trochu dlouhá a možná i míň zajímavá. Ze začátky byla řeka celkem úzká na dvou místech jsem byl na rozpacích, kudy objet strom uprostřed, ale pak se rozšířila a bylo to celkem nezajímavé. Viděli jsme několik ptáků, ale ne moc. Nic senzačního. Většinu cesty jsme neviděli další loď a nic srovnatelného s námi. Takhle musel vypadat Norfolk před sto lety...
Boccasette jsme napřed projeli
a jeli až na půl cesty k moři. Byl to spíš kanál s kamenitými břehy
a nezajímavý. Otočili jsme a celkem dobře jsme se připoutali i pontonu,
který pokládáme za veřejné úvaziště. Akorát jsme ho vyplnili. Bylo
16:15Stáli jsme hned vedle rampy, byla jen nezpevněná a dost málo prostorná. Byla ale neděle odpoledne a tak na ní byl dost čilý ruch. Celkově je tady ale celkem klid a turistů je vidět velmi málo.
Napřed šel na průzkum Jirka s Marií a vrátili se s tím, že pica bude v šest. Tak jsem si ještě já prošel "hlavní třídu" a podařilo se mně koupit v železářství u pumpy na vzdáleném konci lepicí pásku na balíky. Stála 1 EUR ale protože jsem měl jen padesát, dal mně ji zadarmo....
Večeři obstaral Jirka, který šel znova zkusit to železářství, jestli nemají prodlužovačku. Měli jsme tři picy - vynikající, dobrou a docela dobrou.
Po večeři jsme si dali ještě kafe a pak Jirka vyrazil směr moře a já s Marií jsme ustřihli spodní okraj jedné moskytiéry a vlepili jsme to do otvíracích oken v ložnicích.
Seděli jsme ještě skoro do půlnoci, bavili jsme se co zítra, neúspěšně jsme hledali Gotha kanál na švédských mapách a vyměňovali SMSky s Filipem, který balí na cestu.
[27] Jirka a Marie šli ráno na nákup a vrátili se s velkým pytlem housek. Nasnídali jsme se a vypluli, bagr mezitím připlul znovu a za pomoci suchozemského bagru pokračoval v nakládání pobřeží.
V Po di Maistra jsme udělali zastávku u dost nového pontonu a měli jsme oběd. Původně jsme uvažovali o nějakém dalším výletu, ale vyjeli sjme kvůli nakupování celkem pozdě a ještě jsme plánovali shánění prodlužovačky, tak jsme jeli rovnou. Jednou jsem otáčel kvůli fotografování a pak ještě jednou, když u ústí na Po di Venice pózovala volavka.
Většinou jsme byli nahoře oba, signalizace motorem jinak fungovala dobře a nebylo moc "falšných signálů".
U Taglio di Po jsme našli veřejný ponotn a uvázali se. Jirka odešel do města a my jsme seděli na lodi a čekali. Vrátil se ani ne za hodinu a měl úspěch - dostal všechno krom invertoru (to nevěděli, co je).
Zbyutek cesty proběhl bez velkého vzrušení. Trochu se zatahovalo, tak bylo klidněji. Zdymadlo Volta Grimana jsme projeli bez problémů, dokonce nám rozsvítili zelené světélko. Přistání u stěny nebyl velký úspěch, když jsme se konečně drželi, už otvírali druhá vrata.
Ještě jednou se nám pokusil utéct slunečník, tentokrát i se zátěží, ale neuspěl. Tak jsme ho sbalili.
Přistání bylo asi perfekt, Jirkovi šlo nahazování lan a mně zajíždění (nebyl žádný proud).
Byl jsem pěkně utahaný, ale udělali jsme ještě okénko v ložnici pro Filipa a Eriku a vytáhl jsem fotky z obou fotoaparátů.
Pak se SMSkovalo a čekalo, jestli přijedou. Po jedenácté jsme se já a Marie umyli a zalezli, mně se podařilo asi dvě hodiny spát.
Naložili jsme většinu věcí a pak jsme
předvedli hlavní věci a asi dvacet minut povídali. Kolem v půl třetí
všichni zapadli do postýlek.[28] Přesto jsme byli už v půl dvanácté na cestě do Benátek. Napřed jsme jeli nám už známý úsek na sever a pak jsme otočili doprava po Canale di Valle. Bylo krásně, větřík a perfektní pohoda. U kormidla se vystřídali skoro všichni a dobře nám to utíkalo, i jídlo jsem jedl cestou.
Obě zdymadla na Fiume di Adige jsme projeli bez čekání a už jsme plánovali, jestli a kde zastavíme v Chioggi. Problém ale nastal u zdymadla Conca di Brenta. Napřed jsme si nebyli jisti, jestli je to to správné místo, ale bylo a pracovali na něm montéři.
Zaparkoval jsem za menším červeným pontonem a usadili jsme se k hlavní části oběda. Jirka zkoušel vytelefonovat, jaká je situace ale po několika hovorech zjistil jen to, že to bude zítra v provozu. Tak jsme se bavili, kde přenocovat a kde je Marina. Mezitím ale montéři věc rozhýbali a v půl páté na nás mávali, abychom jeli.
Tak jsme projeli a pokračovali kolem doků
k městu Chioggi. To jsme objeli, minuli Porto
di Chiogga a pluli podél břehu. První můstek, který vypadal
jako veřejný jsme minuli, ještě bylo brzo a počítali jsme, že bude
dál víc možností. Tam ale byly jen kůly a většinou obsazené. Z vody
se nedalo poznat, které jsou soukromé a s naší italštinou by byl i problém,
jak zjistit co je volné. Tak jsme pluli podvečerem dál na sever kolem
Pellestriny a Porto Secco a dalších
osad. Většinou jsou dost malebné, ale vypadají celkem chudě. Všude
parkovaly spousty lodí, vybavených rámy na sklízení mušlí (?). Bylo skoro
zataženo, dost vítr ale pěkně. V dálce rostl velký Cumulonimbus, ve kterém
se pak po setmění blýskalo. Nahoře byl se mnou už jen Jirka.Přejeli jsme ještě Porto di Malamocco a před Alberoni jsme objevili něco, co vypadalo jako přístav nedostavěné mariny. Tak jsme tam po nějakém váhání zajeli a uvázali se. J a F a E šli na průzkum, ale neobjevili nic zajímavého.
Večer jsme ještě diskutovali o dalších možných společných akcích a kritizovali jsme příručku pro vůdce malého plavidla...
V Benátkách jsme napřed projeli Canalle Della Giudecca a objeli jižní ostrov. Pak jsme našli marinu Darsena di S Ellena a tam jsme se utábořili. To už bylo odpoledne, tak jsme šli hledat oběd. Prvních několik restaurací bylo zavřených ale před třetí jsme konečně našli jednu, která byla ještě otevřená a dobře jsme se najedli.
Do centra jsme jeli parníčkem z Giardini a vystoupili jsme u dóžecího paláce. Prošli jsme se trochu uličkama a dali jsme si zmrzlinu. Sháněli jsme při tom adapter na zásuvky v marině, ale neúspěšně.
[30] Když už jsem měl chození dost, dali jsme si v automatu kafe, vyfotografovali Most vzdechů, a jeli parníčkem dál. Skončili jsme u nádraží, kde jsme se rozdělili. Já s Marií jsme pak jeli zpátky. Zjistili jsme, že se prádelna nedá poznat, protože obchody mají rolety dole a žádné cedule a pak jsme seděli kolem lodi . Když se stmívalo, sedli jsme si na střechu a koukali, jak se nad pevninou blýská.
U nádraží, kde jsme se rozdělili šli F a E a J do okolních ulic (a málem koupili adapter, ale zdál se jim moc malý). Přišli až někdy po desáté, vytáhli lahev vína a připojili se k nám na střeše.
U Burana jsme se uvázali u kůlů
s připravenými "schůdky do kurníka", byly dokonce zvedací. Marie
zůstala na lodi a ostatní šli nakouknout do města. Bylo podstatně hezčí,
než jsme čekali, spleť ulic a uliček s dlážděním z velkých desek, vše prosluněné
sluncem. Domy jsou skoro bez výjimky barevně natřené - i v zadních uličkách.
I obchody byly pěkné. Dali jsme si zmrzlinu, podiskutovali o místní šikmé
věži a šli jsme zpátky.Marie mezitím udělala špagety, tak jsme se najedli a po dvouhodinové zastávce jsme jeli zpátky. Diskutovalo se o alternativních cestách, ale nakonec jsme jeli zpátky přes Murano.
V Muranu jsme projeli po hlavním kanálu.
Nejzajímavější byly mosty, jinak je to jen slabý odvar Benátek.
Mezitím se dost rozfoukal vítr, tak jsme se rozhodli přejet nejkratší cestou k Lidu a pokračovat podél břehu. Cesta tam byla dost rozvlněná, hlavně nadbytkem lodí, ale jakmile jsme minuli přistaviště parníků u Lida, měli jsme pruh klidné vody sami pro sebe. Lido je to, co se dalo čekat - skanzen luxusních budov z dob před sto lety, bez vysokých novostaveb. Udělal jsem pár fotek některých vil, ale je to jen nepoatrná ukázka.
Zbytek cesty jsem většinou odkormidloval sám, nepříliš zajímavá plavba místy, která jsme už většinou viděli. Na noc jsme chtěli dojet do Chioggia.
Jirka byl pro marinu u pláže, tak jsme se tam propletli kotvištěm. Příjezd byl dost zajímavý. Jelo se úzkou uličkou mezi loděmi a skončili jsme v bazénu u kanceláře, kde je sotva dost místa na otočení. Udělali nám místo u pontonu a tam jsme se usadili. Symaptický správce nám půjčil adaptér, tak jsme zase jednou mohli dobít elektroniku. Filip zahlédl hadici a později doplnil vodu. Umyvárny jsou luxusní a všechno je to jen za dvacet eur.
Nejdřív jsme se šli projít na pláž a tam jsme si namočili nohy. Pláž je velmi pěkná, je ale asi je ve dne dost plná a voda spíš nic moc, dost kalná. Místní indický prodavač látek se pokoušel Erice prodat sárí, ale neuspěl. Nadělali jsme nějaké fotky a přišlo pár čumilů, ale jinak byl asi pro něj výsledek nula.
Cestou zpátky jsme si dali v restauraci colu
a domluvili jsme v kempinku vedle, že si tam můžem vyprat. Jirka se vydal na vlastní pěst do města. Filipovi a Erice se nechtělo, Marie spěchala prát a já jsem plánoval zůstat poblíž a zpracovat věci na počítači.
Jirkova výprava byla mimořádně úspěšná - dosatal adapter, pečivo, kolíčky a šňůru na prádlo a dokonce i něco z cukrárny. Část jsme domlouvali přes SMS. Marie taky vyprala to hlavní a pak ještě dlouho do noci na střeše lodi věšela prádlo. Šňůra je natažená mezi zadním zábradlím a mopem v držáku slunečníku.
Jirka s Erikou rozebírali statistiku podle skript, já s Filipem jsme se bavili hlavně o lodích a někdy kolem dvanácté jsme šli spát.
Na Po di Venecia jsme zajeli k našemu známému můstku u Taglio di Po. Erice se první přistání moc nepovedlo a blízký rybář na loďce málem přišel o sosák. Tak šla s Marií pro máslo a další věci a Filip s Jirkou zatím střídavě nacvičovali přistávání a odplouvání. Výsledky se dost rychle zlepšovaly, za své vzal jen jeden fender. Zkusili jsme i otáčení na místě a vytahování MOB.
Pak jsme odjeli domů a na Jirkovo přání
jsme ještě zajeli dolů do zatáčky po Porto di Levante.
Mnoho jsme neviděli, písečné pobřeží vypadalo dost lákavě, ale s půjčeným
houseboatem nebylo kde přistát.Po návratu se mně podařilo na druhý pokus dobře zacouvat do řady, byl jen slabý proud. Na první pokus jsem si spletl směr točení volantem...
Večer jsem ještě zpracovával fotky a vypaloval CDčka. Přejmenovávání jsem zoral a Jirka musel přejmenovávat zpátky. Marie mezitím sbalila. Později, zatím co vypalovačka pracovala, jsem chodil nahoru, kde se sedělo a povídalo potmě kolem vína a slaného drobení.
Cestou na letiště jsme ještě zajeli na Cape
Verde (?), ale F a E už spěchali, tak jsme jen došli na pláž
a dali si v restauraci něco k snědku. Bylo ještě brzo, tak toho
nebylo moc. Objednali jsme si dvě sýrové mísy a donesli nám dvě žemle
se sýrem (bez másla)! Oblast vypadá, jako kdyby se tam usilovně pracovalo.
Všude nové vlnolamy, ještě neusazené, nedokončené chodníky a podobně.
V dálce asi byla vidět Chioggia.
Na letišti jsme se rozloučili a rozešli. My
jsme si dali věci do úschovny (4 eur za kus) a oběd. Ve dvě jsme
vyšli ven a shuttlebusem - zdarma - jsme odjeli k přístavu. Je to
kousek, hned u letištního parkoviště. Jirka se rozhodl tam zůstat
a já s Marií jsme odjeli do Murana se projít. Měli jsme
tam jen asi hodinu času, tak jsme nakoukli jen do několika obchodů.
Všude je plno sklářských výrobků a opravdu super výběr a kvalita. Koupili
jsme tři pohlednice a Marie pak stačila do odletu napsat Janě a Leovi,
Kleinovým a Věře.Pro cestu zpátky jsme čekali půl hodiny na loď firmy Allaguna . Nějak jsme se jim nezdáli, ale nakonec nás naložili a odvezli. Bylo to třrochu napínavé, protože kdyby nám tenhle spoj nevyšel, asi bychom zmeškali odlet. Vodní taxíky nebyly po ruce, zdálo se, že parkují přes kanál.
VENICE to FRANKFURT on Lufthansa Flight LH3853 (Boeing 737-300) Departing Saturday 31 May 2003 at 7:20 PM Arriving at 8:50 PM Economy Class SeatingLet byl celkem průměrný. Já jsem seděl jinde a většinu letu bylo v mraku. Jen při startu jsem asi získal nějaké fotky laguny a Burano.
Nikdo nás u příletů nečekal, tak Jirka telefonoval do hotelu a po nějaké době pro nás přijel autobusek.
Teď jsme byli před půlnocí na menší druhé večeři a spěcháme spát. Dali jsme si obloženou mísu a bylo to docela dobré. Už je asi půl jedné.
Letiště Frankfurt se zase ukázalo - šli jsme k pasové kontrole 50 min před odletem a dorazili jsme na palubu dvě minuty před plánovaným odletem. Mezitím jsme stáli různé fronty asi na dvě pasové kontroly a osobní prohlídku. Špatná organizace, zmatek a nedostatek informací. Startovalo se samozřejmě s dost velkým zpožděním, hlásili dvacet minut ale možná to bylo přes půl hodiny.
Boeing 747-400 byl celkem pěkný, ale sedadla bez displejů, bez opěrek na nohy, opěrky pro ruce nešly plně zvednout a řady velmi namčkané. Kolega přede mnou spal a sklopil si to - pak už jsem se s Motor Boat and Yachting časopisem nevešel a musel jsem ho číst pootočený bokem. Jediná přednost bylo, že sedadla byla celkem nízká, tak to tolik netlačilo. Stejně jsme si dali na většinu letu na zem tašku na kolečkách.
Ani obsluha nebyla super. Jídlo bylo sice dobré, a podle našeho vkusu ale množství tak tak a na malých táckách, takže se s tím špatně pracovalo a padalo nám to na zem. Nechal jsem si nalít vodu do hrnečku na kafe a letuška to o dost přelila, nateklo to na Marii a Jirku. Nechávali použité "nádobí" na stolkách dost dlouho, což bylo nepohodlné, nešlo to si ve stísněných sedadlech ani poposednout.
Myslím, že nechávali i světlo na pásy zbytečně dlouho, každý to ovšem ignroval. Letušky si mezitím četly a lidi se obsluhovali s nápojema v kuchyni sami. Podle Jirky si odvážnější nalévali i víno!
Venku moc vidět nebylo, jakési kouřmo sahalo až ke 12 tisícům m a/nebo byla dole většinou nějaká nevýrazná oblačnost. Letělo se přes jižní Anglii a Irsko (kde to bylo trochu turbulentní - J.).
Po přistání jsme bez problémů prošli do USA a vyšli do příletové haly. Nikdo nás nečekal, tak Jirka opět telefonoval do hotelu. Poslali nás k odletům do 2. patra k Lufthanse a tam se po nějaké čekání dostavil mikrobus.
Hotel vypadá dost dobře, ale zdá se zanedbaný. Dali jsme si věci do pokojů, sešli dolů. Zavolali nám taxíka a jeli jsme na Miami Beach.
Měli jsme trochu problém, že věci na horko
máme v taškách, a ty jedou rovnou do Cancúnu. I plavky má jen Jirka.
Je tady prý teď vlna horka, 32 stupňů. Sedli jsme si asi na čtvrt hodiny
na pláž, ale déle se to nedalo vydržet. Já a Jirka jsme si namočili
nohy - já víc, měl jsem modré trenky, tak jsem si na to svlékl kalhoty.Pak začalo svítit znova slunce a my jsme popošli do hotelu Casablanca a dali jsme si druhou večeři. Marie měla cesar salát, my s Jirkou jsme se podělili o kalmari rings a brambůrečky. Dali jsme si ještě Pina coladu a sodovku a za $ 76 jsme se důkladně najedli (laciné to právě nebylo).
Taky jsme vyměnili SMS s Filipem, vítal nás už na letišti. Funguje tady jen Jirkův mobil.
Po jídle jsme koupili další 3 l sodovky a chytili taxíka zpátky do hotelu.
Teď už je Marie v posteli, Jirka asi taky a já zatím píšu deník a zároveň koukám na přistávající letadla s fotoaparátem u ruky. Slunce zapadá právě nad letištěm.
FRANKFURT to MIAMI on Lufthansa Flight LH462 (Boeing 747-400)
Departing Sunday 1 Jun 2003 at 9:50 AM Arriving at 1:30 PM
Economy Class Seating
Na letišti jsme našli otevřený obchod se snídaněma, kde měli vynikající tvarohové koláče a čokoládové loupáčky. Dali jsme si s Jirkou ještě přídavek. Zato kafe bylo do půllitrových papírových kelímků.
MIAMI to CANCUN on Mexicana de Aviacion Flight MX306 (Fokker 100) , Departing Sunday 1 Jun 2003 at 6:45 PM Arriving at 7:25 PM , Economy Class Seating ; Meals Served: Snack Status - Confirmed
Fokker se nám velmi zamlouval. Sedělo se pohodlně, opěrky rukou šly zvedat a let byl neuvěřitelně tichý.
Po přistání bylo trochu zmatku - nejdřív vlastně nebyla vůbec značená cesta k pasové kontrole (ale uhodli jsme ji) a pak nás zdánlivě nikdo nečekal. Uniformovaný strážce nám řekl, abycholm jeli s Green Line, tak jsme to zaplatili. A před budovou čekal kdosi - trochu za rohem - s naším jménem. Do budovy je zřejmě nepouštějí, a lidi s vozíkama zase nesmí ven - asi aby bylo víc zmatku.
Shangri La Caribe. Náš dopravce nás nějak nacpal do celkem malého bílého sedanu a jeli jsme, v podstatě stále rovně až na místo. Tady jsme dostali klíče a ovladač na aircon a zapadli jsme do tmavých, navoněných (?) a trochu podezřelých chatrčí. Kuriozita: místní nosič nám naložil věci na vozík a odvezl nám je. Asi by ale nedojel, kdybychom s Jirkou netlačili, protože se mu to v písku hrozně bořilo.
Ze všeho nejdřív Jirka sehnal napaječ na PC a ostatní elektroniku. Taky jsme napsali první řádky kolem {k}. V půl jedné byl oběd, Já a Marie jsme měli smažené kuře a brambůrečky. Bylo to dobré, ale nějak moc nasáklé olejem.
Odpoledne jsem napřed spadl do postele a skoro
dvě hodiny spal. Před večerem jsme se šli vykoupat. Voda je příjemná, ale byl trochu příboj, tak tam Marie skoro ani nevlezla. Pod vodou bylo vidět jen písečné dno, dost rozvířené vlnami. Dvakrát mně proplula těsně u obličeje nějaká malá rybka, asi hledala společnost.
Do večeře jsem doplnil do většiny deníku odkazy na fotky. Večeře byla ve vzdálenější restauraci, cestou tam trochu mrholilo. Bylo to dobré, hlavně jahodové koláčky.
Po večeři jsem dodělal fotky a Marie si šla číst deník. Myslím, že jsem spal dávno před tím, než skončila.
Potkali jsme u recepce nějakého mládence - čecha, říkal, že je tady hrozné horko. Celkem nepřeháněl. Cítil jsem se utahaný jako kotě, asi kombinace změny podnebí, času a všelijaká drobná námaha.
Dopoledne jsem byl chvíli s maskou u pláže, ale
byly dost velké vlny 1-2 m. Celkem jsem s nimi neměl potíže, už umím
fajfku dobře vyfouknout, ale když mně jedna zalamující se vlna masku
skoro strhla, usoudil jsem, že už to stačí.Odpoledne jsme byli asi dvacet minut v bazénu. Jinak jsme se hlavně povalovali a četli prospekty. Jirka napsal kus databáze pro zálohovací program. Taky se vyměnily nějaké SMS s Filipem. Asi dvakrát nebo třikrát jsem se byl podívat u divecentre, ale napřed tam byl nějaký kurs a pak nikdo. Večer jsem přerovnal a zkontroloval výbavu, je na čase něco rozjet, jinak bude pozdě.
Na naši www jsme se nedostali. Jirka se přihlásil na Uni a zjistil, že se jeho pošta nevybírá už někady on 29.5. Tak jsme psali Leovi, jestli by se tam mohl zastavit.
Celkově jsem se cítil o dost čilejší, ale pořád ještě nic moc.
Tak jsme šli na snídani a po ní jsme rozjeli půjčování
auta. Nějaký Pedro s třemi auty neměl čas, tak jsme se obrátili na
Budget. Ani s nimi to nebylo jednoduché, napřed přijeli
místo za půl hodiny skoro za hodinu, pak se čekalo u nich v kanceláři
a ještě chtěli, abych jim podepsal bianko VISU. To se mně nějak nelíbilo,
tak jsem se s nimi nějakou dobu dohadoval a nakonec jsem to podepsal na
21000. Tím jsme konečně měli obstarožní ho Nissana Tsuru GS,
po jedné straně odřeného. Je to velmi primitivní vehikl, chybí i seřizování
vnějšího zrcátka, jen 4 rychlosti a dokonce chybí i zásuvka na zapalovač.
Jedna strana je odřená a trochu pomačkaná, asi kdysi skončil někde v křoví.Nastěhovali jsme tam po obědě věci a vyjeli jsme na Tulum. Dorazili jsme bez problémů. Zaparkovali jsme na placeném parkovišti, prošli kus suvenýrové tržnice a s limonádou v ruce jsme nastoupili na traktorem tažený "vláček".
Zříceniny nejsou příliš rozsáhlé, ale jsou pěkné a je to jendoznačný doklad, že místní indiáni byli schopní zorganizovat složtější sociální interakce. Jinde jsou prý ostatně větší komplexy.
Cestou domů jsme napřed nahlédli do Xel-Ha
ale dovnitř jsme nešli, bylo pět a zdálo se nám, že je už pozdě. Stála
tam slušná řádka autobusů.Místo toho jsme se kousek vrátili a šli jsme si prohlédnout dvě cenote u Dos Ojos. Museli jsme jet 2,5 km po cestě, která si skoro zasloužila ozančení 4x4. Na konci jsem trochu chytil spodkem o nějaký kámen. Obě jezírka vypadala malebně, hlavně to druhé, kde sluneční světlo ještě trochu prosvěcovalo do vody. Jsou v podstatě pod převisem, spíš jako v jeskyni. Přístup do vody byl na obou celkem nephodlný, po kluzkém a vrklavém dřevěném žebříku nebo schůdkách. Voda nebyla ani moc teplá.
Nakonec Jirka došel od toho druhého pro plavky - Marie už zůstala u auta - a oba jsme si zaplavali v tom druhém. Voda je nádherně průzračná, a všude plavaly poblíž hladiny malé rybky. Bylo vidět jistě
aspoň 5O m a dohlednost končila zeleným šerem spíš než
oparem z kalu. Nevzal jsem si aparát, protože tam bylo dost šero, ale
rybky by asi byly šly i s bleskem.Vylezl jsem asi za pět minut, v plavkách bez neoprénu se mně tam přestalo líbit a víc se stejně dělat nedalo. Jirka se se mnou skoro vystřídal a pak jsme se vrátili k autu a jeli jsme domů.
Domů jsme přijeli bez dalších příhod a po večeří, která se táhla půl druhé hodiny jsme ještě vybrali email a pospíchali spát. Emajl už fungoval, tak jsme to vybrali a četli.
K večeru několikrát zapršelo a dokonce jsme trochu zmokli, když jsme večer odnášeli věci z auta do domečku.
Přišel jsem do divecentre v 8:20 . Martin se podíval na PADI kartu, ale situace je stejná, tak jsem to opět odložil na zítřek. To je poslední den. Cenote jsem zatím odmítl, že to není úplně můj styl. Neoprén do moře doporučoval 3mm, o zátěži se prý domluvíme zítra.
[6] Tak jsme místo potápění odjeli hned po snídani do
Xel-Ha. Než jsme tam dorazili, bylo už dost důkladné
vedro.Za pokladnou byl velký obchod a koupili jsme si tam síťovanou tašku na ploutve, co se dá nosit na zádech a gatorádu. Odstěhovali jsme to všechno k zátoce a po menším průzkumu okolí jsme se vydali do vody.
Ryb byla ve vodě spousta, velkých i malých, ale fotografování nebyl valný úspěch: zřejmě se tam promíchává slaná a sladká voda a v průhledu se všechno "perlilo". Ani fotky nevyšly dobře, je to na nich vidět - jsou jakoby zrnité. Byl jsem ve vodě asi dvacet minut a byl jsem i na druhé straně zátoky, kde je bludiště skal a kde byl rybí život nejčilejší. Cestou pátky jsem na dně uviděl i dost velkého rejnoka.
Jirka šel ještě jednou a po návratu jsme šli do jídelny.
Já jsem se jen napil, Marie a Jirka si dali něco menšího k jídlu. Marie byla rozhodnutá jít zkusit potápění v helmě, tak jsme pak odešli k ústí zátoky, kde to podnikají. Na poslední chvíli jsem jí to ale rozmluvil: do vody se lezlo po kolmém žebříčku a jak šly vlny, házelo by to s ní aspoň o půl metru. Stejný problém musel být i na dně. Nezdálo se mně to jako slibná situace.
Došli jsme ještě k ústí zátoky na pár fotek leguánů a pak jsme se pomalu vrátili k autu. Uvažovali jsme kam dál, nakonec jsme jeli na jih od Tulum. Hned za městem jsme sjeli z asfaltky a následovala dost rozbitá prašná silnice. Speedhumpy na ní nahrazují kusy tlustých provazů napříč.
Silnička nás dovedla do přírodní rezervace Sian
Ka'an. Cestou jsme fotografovali supa (?) na přejetině a nějaké
zvíře, který nám přeběhlo přes cestu. Bylo velké asi jako liška, ale mělo
světlou, velmi štíhlou hlavu. Dojeli jsme až k velmi hezké pláži a ještě
jsme tam zkoumali nějakou malou odbočku. Zdálo se, že tam dřív byly nějaké
domky a že je někdo celkem nedávno zničil.Cestou domů jsme potkávali řadu dost zchátralých náklaďáčků, na kterých jely skupiny místních. Lidi co tady vidíme většinou vypadajíjako indiáni.
Po návratu jsme šli rovnou na večeři - bylo sedm - a pak nejkratším směrem do postele. Jen jsem ještě stahoval fotky z obou aparátů do počítače.
Jirka potvrdil hned ráno letenky Cancún-Melbourne, prý bylo všechno v pořádku.
Počasí se nezměnilo, tak s potápěčské akce nebylo nic ani dneska. Ptal jsem se mládence v budce, v čem je vlastně problém a řekl mně, že jdyž je jižní vítr, jsou podél pobřeží příliš velké vlny a potápěčské lodi nabírají vodu. Prý se stalo, že se i potopily. Cestou zpátky jsem potkal ještě Martina a vytáhl jsem z něj, že na "hlavním potápěčském ostrově" Kozumel tyhle problémy nemají. Protože je to ostrov, mohou dál fungovat na závětrné straně. Fajn. Kdyby mně to byl řekl včera byl bych tam už byl. Takhle bylo pozdě něco organizovat - většina lodí prý vyplouvá už v devět. (Možná, že bylo dobře, že z toho všeho sešlo - hlavní akce by byla pro můj typ ponorů po jedenácté, to je největší horko a každý normální člověk sedí v hamace ve stínu a do tří nedělá nic.)
Přesto jsme se po snídaní jeli podívat do přístavu přívozu, který vozí auta na Kozumel. (Cestou jsme vybrali další peníze, nějak nám rychle ubývají.) Kdyby se podařilo se tam dostat s autem, v nejlepším případě bych našel někoho, kdo by mne i odpoledne někam dovezl nebo dovedl k vodě (prý je tam diveshopů stovka). V nejhorším případě bychom si tam udělali okružní cestu a uviděli, jaký je cvrkot.
Do přístavu se jelo kolem budky se závorou, paní co tam byla musela vyhant hezkého leguána, aby mohla otevřít dveře a bavit se s Jirkou. Na stěně budky seděla skupina pěkně velkých můr. Moc se nedohodli, protože mluvila jen španělsky. Tak nám zvedla závoru a jeli jsme po široké prašné silnici k terminálu. Tam parkovaly na obrovském prašném parkovišti asi dva náklaďáky. Vevnitř nám po nějaké námaze sdělili (papír, tužka a namalované hodiny...) že přívoz odplouvá ve čtyři. Že tam jede dvě hodiny už víme. Tak jsme poděkovali, otočíli a jeli k nejbližší cenotě.
Jmenovala se Cenote Azul . U pokladny
v otevřené budce byly jen dvě malé děti, paní přišla za chvilku. Koupili
jsme si gatorádu a šli. Jeden kluk se s námi přišel pomazlit. Cenote Azul je vlastně dost malé jezírko, s přilehlými mělčinkami. Vzadu podél celého okraje je trhlina, která vede kamsi hluboko dolů, aspoň třicet metrů. Hlubší části byly dost zarostlé řasami, hlubší byly o dost studenější a úplně čiré. Všude, ale hlavně na mělčinách byla spousta malých rybek, v životě jsem takovou spoustu ryb neviděl - snad ani akvariu. Minimálně to byly tři druhy, ale spíš daleko víc. Taky tam dovádělo a skákalo ze skály několik lidských návštěvníků, ale ne moc a nevadili.
Zůstali jsme tak asi do dvou, většinu doby jsem byl
ve vodě s maskou a nadělal jsem skoro stovku obrázků. Vzadu u stěny -
nad trhlinou/strží to vypadalo dost dramaticky. (fotky pod vodou
jsou asi o 67 min dřív, než podle času u souboru, zase se hodinky u Canonu
přestavěly: Canon 7:27 Finepix 6:34)Když přešlo největší horko vydali jsme se dál. V Tulumu jsme si kupili v Subway oběd a dojeli jsme do Cebá, kde jsou další dost významné Mayské zříceniny. Dorazili jsme asi ve čtvrt na pět, podle jedné informace se zavírá v pět. V pokladně nám ale řekli, že je do šesti, tak jsme šli. Naše vyhlídky nebyly velké, protože k velké pyramidě je to půldruhého kilometru po lesní cestě (a to je jen jedna z památek). Kus od vchodu ale nabízeli odvoz rikšou, tak jsme si dvě najali a dík tomu jsme objeli asi všechno, co šlo. Zřejmě šlo kdysi o dost hustě obydlený kraj. Obydlí už ale dávno vzaly za své - prý ještě před příchodem Evropanů - a zbyly jen kamenné stavby. Odkrytá a zrestaurovaná je prý jen zanedbatelná menšina.
Stavební technologie se mně zdá dost primitivní, ale přesto
je to význemné. Asi by to šlo srovnávat se stavbami v pacifiku (marae
na Tahiti), ovšem ve větším měřítku. I účel je asi stejný, i tady byly zřejmě
lidské oběti běžné. U poslední zastávky jsem si rikšu zkusil, šla hodně ztěžka, i když byla prázdná. Asi bych se tím neuživil :-)
Odešli jsme zpátky na náměstí asi ve tři čtvrtě a rozhodně jsme byli poslední návštěvníci. Kdy ve skutečnosti zavírají nevíme, obchody už byly pozavírané. Jeli jsme ještě kousek dál, ale brzo jsme otočili a vyrazili zpátky na večeři. Auto trochu zlobí, když se nastartuje, ohavně píská klínový řemen (?). nejspíš je to od toho, jak jsme jezdili po prašných cestách.
Vesnice vypadají velmi hezky a poměrně čistě a upraveně. Několikrát nám nějaké dítko zamávalo a dospělí mávají zpátky, když je pozdravím. V osadách jsou přes silnici dost často příčné rigoly - skoro jako tyč - napříč přes cestu. Rozumně se dají přejet jen krokem (jeden jsem přehlédl!).
V Tulum jsme se dostali zpátky na betonku na sever. Je dost široká, krajnice jsou stejně kvalitní a skoro stejně široké jako celý pruh. Zdejší praxe je, že předjížděné auto sjede na "krajnici" a předjíždějící ignrouje provoz v protisměru. To vše v plné rychlosti. Je to vtipné a elegantní - ale asi ne moc podle předpisů. Celkově se tady jezdí příjemně, ani náznak agresivní nebo bezohledné jízdy.
Dorazili jsme ve čtvrt na osm a šli na večeři. To je tady trochu slabé místo, buď nám zdejší jídlo tak moc nevyhovuje, nebo jejich kuchaři nejsou špička. Nejspíš obojí. Přesto jsme se dobře najedli a ješět jsme si po večeři šli sednout na tequilu. Moc nás to nezaujalo. Marie si dala nějaký tequila sunrise, ale podle mne to bylo hrozné.
Po snídani jsme vyřídili internet a poptali se v recepci
kam jet. Vyrazili jsme nejdříve do osady Akumal kde jsme
po nějakém bloudění našli veřejnou plážičku u zátoky Yalkú Lagoon.
Vlastně jsme ji našli napoprvé, ale nepoznali jsme ji a objeli jsme Akumal
zbytečně ještě jednou. Ne moc zajímavé, je to mnohakilometroý komplex
hotelů, vilek a condominií.Laguna sama byla vynikající. Přístup od vody byl pohodlný a všechno bylo jednoduché a esteticky příjemné. Plaval jsem v klobouku, abych si nemusel mazat hlavu krémem na opalování. Voda nebyla tak průhledná jako v cenotách, ale jistě aspoň deset metrů. Místy trochu perlila, ale ne moc a podařila se mně řada zajímavých fotek. Včetně největší parrot fish, jakou jsem kdy viděl. Když deset metrů ode mne chroupala skálu, znělo to jako když pracuje bagr.
Obeplul jsem ostrov a doplul jsem až do míst, kde bylo vidět ústím na oceán. Nebyl jsem si jist, co dělají proudy, tak jsem raději plul podél druhého břehu zpátky. Ke konci se mně asi opotilo sklo u aparátu, tak jsem přetsal fotografovat a vrátil jsem se. Ve vodě jsem byl půl hodiny.
Cestou zpátky k silnici 307 jsme nakoukli na oceán -
i tady byla voda u pláže pěkně bouřlivá. Na obědě jsme byli zase v Tulum, ve stejné Subway jako včera. Koupil jsem si tam ještě malé vodotěsné pouzdro na věci, uvidíme, kdy ho budu potřebovat. Tady už asi ne.
Měli jsme dnes sebou ovladač na klimatizaci z kabinky, protože má i funkci teploměru. I při zapnuté klimatizaci naplno jsme měli vevnitř v autě 31 - 34 stupňů. Při příchodu do vozu nejspíš přes čtyřicet. Víc než teplota ale asi vadí, že je - podle mého názoru - dost vysoká vlhkost takže tělo nemůže dobře regulovat, pot nechladí. Rozhodně nám věci schnou dost pomalu.
Dál jsme jeli ještě na jih a navštívili jsme Cenote
Cristal a Cenote Escondido. Cenote Cristal vypadala jako malý, nezajímavý rybníček nebo spíš bažinka. Přístup byl dost nepříjemný, ostatní (lepš)í ovšem už byly obsazené. Ukázalo se ale, že je to skoro polokoule čisté vody, porostlá všude krásným světlezeleným porostem. Všude plno rybiček. U jedné strany obvyklá průrva, směřující kamsi do temných hlubin, pomalu se tam pohybovala trojice potápěčů s dvojitými lahvemi, baterkou a špagátem na navijáku. Po dost krátkém pobytu ve vodě jsme popojeli o kousek dál, seděli jsme v autě na ručníkách.
Cenote Escondido vypadala spíš jako krátká řeka v lese. Ani pod vodou nebyla tak elegantní, zato tam bylo hned několik hlubokých míst spojených s tmavými proláklinami, do kterých nešlo dohlédnout.
Ani tady jsme nebyli dlouho, bylo už k páté a to zavírali
- i my jsme měli už trochu spěch. Celkově se dá říct, že cenoty vypadají zhora dost rozličně, ale všechny co jsme viděli mají čistou vodu, dost hlubokou střední část a někde po straně do nich u dna ústí alespoň jedna rokle / jeskyně která by musela být pro potápěče jeskyňáře naprosto neodolatelná. Dno většinou vypadá dost dramaticky - jsou to zřícené stropy podzemních řek a vypadají podle toho. Ve všech bylo hodně rybek, v některých vysloveně spousty.
Z Cenote Escondido jsme jeli rovnou domů. Odnesli jsme věci z auta do domečku a já s Jirkou jsme ho jeli vrátit. Šlo to bez komplikací - celkem jsme najeli 67196-66484=712km. Nedržel úplně perfekt směr a ječel, když se zapla klimatizace hned po rozjezdu, ale vozil nás rychle a spolehlivě a nestěžoval si, když jsme ho honili po různých polních cestách.
Počítali jsme, že možná budem muset zpátky pěšky, ale dopadlo to dobře, přivezli nás. Je to jen asi 2 km, ale máme dost jiné práce. Dík tomu jsme byli na večeři včas a po jídle - opět ne moc podle našeho vkusu - jsme si ještě šli na Pinacoladu.
Teď Marie balila a já jsem vytahoval fotky a dopisuju deník. Je po desáté a vstávat se bude asi v šest.
Dokončili jsme balení a pomalu jsme se přesunuli na snídani
a pak do recepce. Ještě jednou jsme vybrali poštu - internet tady byl zadarmo
(samoobsluha) a velmi rychlý. Místní pomocník nám převezl tašky a nastěhovali
jsme se do objednaného mikrobusu. To bylo trochu nedorozumění - osobní
auto by bylo levnější a stačilo by taky. Ale jelo se velmi pohodlně. Řidič
dokonce dodržoval předpisy o rychlosti.Na letišti bylo všechno OK, jen nám nedali zavazadla přímo, v LA se musejí ručně přenést. Asi je problém v LAX, kde je podle mne každý ze sedmi terminalů dost nezávislý a neschopen zajistit přesun zavazadel.
CANCUN to MEXICO CITY on Mexicana de Aviacion Flight MX370 (Boeing 757-200) Departing Sunday 8 Jun 2003 at 11:00 AM Arriving at 1:10 PM
Let byl byl příjemný a byla by i hezká vyhlídka nebýt toho, že naše okénko bylo jediné, které bylo skoro celé opocené.
MEXICO CITY to LOS ANGELES on Mexicana de Aviacion Flight MX902 (Airbus A320) Departing Sunday 8 Jun 2003 at 2:45 PM Arriving at 4:35 PM
I tenhle let byl OK. Měli jsme sice sedadla BCD, ale na
A nikdo nebyl, tak jsme se posunuli. Odletěli jsme skoro o dvě hodiny později,
prý vyměňovali letadlo. Na letišti byl trochu zmatek, protože přidělují
východy (gate) až na poslední chvíli, tak nám nikdo neuměl říct ani kdy
poletíme, ani odkud. Používají pro některé lety vysokozdvižné "autobusy",
jsou dost veliké a jistě by nesměly ve většině zemích na normální silnici.
Prohlíželi jsme tam obchody, ale nekoupili jsme skoro nic. Startovalo se do dost dramatického počasí - skoro zataženo a dost vertikální oblačnosti. Letěli jsme nějakou dobu na moderní letadlo dost nízko, pod mraky a měl jsem dojem, že se pilot vůbec vyhýbá letu bez viditelnosti. Při přistání manévroval dost "sportovně" - přidával a ubíral plyn, ale ne prudce a přistání bylo OK.
Říkali nám, že potřebujeme bílé karty pro US immigraci. Naštěstí jsme věděli, že je to nesmysl a vytáhli jsme z nich správné - zelené. Měli je ovšem jen v němčině a u některých položek nebylo 100% jasné, co to je (formulář I-94W je jeden z "povedených"). Naštěstí jsme si to při letu do Miami ofotografovali. Tak jsem vytáhl Sitrius a nadiktoval jsem z fotek anglický popis všech číslovaných položek, které bylo zapotřebí vyplnit.
V LAX (což jsme ne moc zdvořile překládali jako "laxative") jsme museli přejít do terminalu 2. To znamenalo projít immigrací, vyzvednout zavazadla z dopravníku a naložit je na dva vozíky (jeden z nich šmajdal). Pak jsme odpochodovali asi kilometr dál k dvojce a po nějakém hledání výtahu atd jsme byli u Air New Zealand. Následoval další zmatek. Zavazadla jsme podali bez problémů, ale místo na pás je vyhazují zpátky přes pult a cosi na nich "kontrolovali". Pak je odváželi vozíkama. My jsme ovšem nabyli dojmu, že mají jít na prosvěcování, příslušné tunely zabíraly většinu původního místa pro cestující. Nikde žádné označení a tak jsme čekali jakousi frontu, jejíž smysl nebyl moc jasný ale doptali jsme se, že by nám měli říct, že zavazadla jsou OK, než půjdeme dál. Tak jsme čekali, ale vzápětí nás jeden ze zbrojnošů s úsměvem upozornil, že naše zavazadla na prosvěcování nejdou a už jsou odvezená. Tož jsme odešli do odletové haly.
Nahoru se s vozíky nesmí, tak jsme si dali naše příruční zavazadla na záda a šli k prohlídce. Moc se to od loňska nelišilo, až na to, že většinu lidí zouvají. Boty cestují tunelem na stejných přepravkách, jako laptopy...
Zbývala nám necelá hodina a chtěli jsme hlavně něco k snědku. Velký výběr nebyl, skončili jsme v Burger King na dost mizerné svačině. Krom kvality jídla nebyla oslňující ani čistota automatu - stolky mizerné a rozviklané, typická špatně udržovaná nádražní restaurace. Jinak tam ale už byla jen jedna další a tam neměli nic, co by nás lákalo (pica nebo sendvič). Čínský obchod, který asi byl vedle Burger Kinga zřejmě vzal za své - ještě tam byly reklamy, ale pult byl prázdný a ceník zakrytý kusem plachty.
LAX prozatím převzal první místo od FRA v mé soutěži nepříjemných letišť. Vede s dost velkým náskokem...
Ještě jsme prošli jediný otevřený obchod - moc jich tam stejně není - a nastoupili do daleko přátelštějšího jumbojetu z NZ.
Let trval skoro třináct hodin - jen noc. Osobně jsem ho většinou prospal.
LOS ANGELES to AUCKLAND on Air New Zealand Flight NZ1 (Boeing 747-400) Departing Sunday 8 Jun 2003 at 9:30 PM Arriving Tuesday 10 Jun 2003 at 5:15 AM
V Aucklandu jsme více méně jen přešli do k jinému výstupu a pokračovali jsme dál.
AUCKLAND to MELBOURNE on Air New Zealand Flight NZ121 (Boeing 767-200) Departing Tuesday 10 Jun 2003 at 6:30 AM Arriving at 8:30 AM
Tentokrát nám kancelář z Cancúnu přidělila prostřední trojici
sedadel. Ideální místo pro někoho, kdo miluje koukat na přiblblé americké
filmy v rozmazaném provedení z dvoumetrové vzdálenosti (plátno bylo jen
asi dvě řady před náma). Tak jsem půl hodiny po startu šel dozadu shánět
něco ke čtení. Měli tam jen nějaký časopis o golfu, ale zato jsem zjistil,
že zadní dvojsedačka u okna vpravo je prázdná. Tak jsem se tam usadil a zbytek
letu jsem ztrávil koukáním, jak slunce vychází nad pacifikem. Šlo mu to
pomalu - letěli jsme za západ.Nad Gipslandem se mraky protrhly a tak byly vidět různé zátoky a polostrovy, které jsme nedávno navštívili s F+E. Něco jsem fotografoval, ale asi to nebude k ničemu. Dole na zemi bylo ještě šero a byly vidět jen obrysy.
Na zemi jsme šli v celnici červenou stranou, krom sušenek
a kuřecí paštiky v konzervě jsme měli taky trochu starost s mravenčkama,
kteří před odjezdem z Shangri-La pochodovali čtyřstupem přes Jirkovy
věci na sušenky. Možná včetně královen. Nakonec jsme kontrolora přemluvili,
aby tašku zevnitř vystříkal morteinem a šli jsme dál.Niva čekala, kde jsme ji nechali a nastartovala sice trošku váhavěji, ale bez problémů. Dokonce jsem si i vzpoměl, kam jsem zašantročil lístek od parkoviště (mezi záložní doklady). Cestou domů jsme vyzvedli Range Rover od Ritter Motors a rozdělili jsme se: Jirka jel domů s Nivou zatopit a zapnout teplou vodu, já s Marií jsme jeli do Stud Pk vyzvednout poštu za poslední týden, koupit pár věcí k snědku a sami jsme si dali u místních číňanů oběd. Jirkovi jsme přivezli na jeho přání nudlovou polévku z druhého obchodu.
Doma jsme udělali jen několik nejnutnějších věcí a zalezli jsme na několik hodin do postele. Cesta skončila.