Thajsko - Praha - Kanada - Tahiti - Nový Zealand

21:30 na letišti - ve skutečnosti jen asi o deset minut proti plánu. Na letišti jsme si koupili fishburgery, prošli se a hupsli do letadla. 

Nový zážitek - byl to třímotorový MD11. Dělal dost příjemný dojem a byl velmi tichý. Sedadla jsou 2 5 2.

Seděli jsme u uličky a bylo plno. Naštěstí se nám plechový kufřík pod nohy osvědčil a moc jsme si ho libovali. Celkem jsme se trochu i vyspali.

V Bangkoku nám to vyšlo beze spěchu, ale přesně. Samozřejmě se čekalo u pasové kontroly obligátní hodinu. Pak už šlo všechno hladce. Čím jsme byli dál od mezinárodní sekce, tím víc úsměvů jsme viděli.

04 Aug 01 Sat FLIGHT BANGKOK AIRWAYS PG115 Depart: BANGKOK 08:40 Economy 
 Arrive: KOH SAMUI 10:00 transport incl. - voucher

Letělo se ATR72 - relativně malý turbovrtulový hornoplošník, sedadla 2-2. Seděli jsme v druhé řadě, která byla "jako kupé ve vlaku". Let byl velmi příjemný, jen při přistání se mně zdálo, že byl pilot "dlouhý".

Letiště v Samui je dost neuvěřitelné, spíš jako stylový hotel, všechno otevřené a žádná skutečná budova. Ujal se nás tam nějaký p. Aksarthorn (?), zařídil potvrzení letenek a sehnal nám dopravu. Zjistili jsme taky, že jsme někde, asi v autobuse na letišti v Bangkoku, zapoměli podovozek pod kufřík. Co se dá dělat, bylo to ale vlastně další dost nepohodlné zavazadlo do ruky.

04 Aug 01 Sat  VILLA ACCOMMODATION.  INCLUDES RETURN AIRPORT TRANSFERS. Check in: 14:00  CENTRAL SAMUI VILLAGE  KOH SAMUI 3 night(s) accommodation

V resortu se nás hned vlídně ujali, odvedli nás a odnesli věci nás do chatičky a bylo to. Nejdřív jsme tam přepli klimatizaci z 23 na 28.

Nějakou dobu jsme se váleli na posteli a pak jsme se osprchovali a sešli na pláž a sehnali jsme si (kolem druhé) k obědu kus kuřete a seafood ražniči. Bylo to fajn. 

Pak jsme se vyšplhali zpátky na kopec. Byli jsme úplně splavení a utahaní, tak jsme si na chvilku lehli a vzbudili se ve čtyři!

Tak jsme šli do recepce, poptali jsme se, jak je to s autem a vypravili jsme se do butterfly house. Bylo to tam docela pěkné, celkem rozlehlé a dost motýlů, i když většinou jen 2-3 druhy. Trochu jsme filmovali a pak se mně podařilo získat serii fotek zblízka dvou druhů na květu u cesty. Tak jsem byl spokojen a šli jsme domů. Pořád ještě jsem se cítil dost utahaný a bolely mne nohy.

V obchodě/kavárně u recepce jsme si dali limonádu a pak jsem ztrávil asi dvacet minut na internetu, protože mně došel dopis od Elizabeth Cannon z Calgary a odepisoval jsem, že přijímám navrhovaný den.

Mezitím bylo půl šesté a do západu slunce zbývala skoro hodina. Rozhoddli jsme se, že se půjdeme  brouzdnout, jen tak s holýma rukama, beze všeho. Převlékl jsem se do plavek a šli jsme. Do vody jsem ale vlezl jen já. Než se Marie stačila přezout, z velké černé boudy co se vynořila za kopcem začalo krápat  a jen jsme došli do restaurace, už lilo. 

Tak jsme tam zůstali. Já jsem si dal kuře na kešů a Marie kuře v ananasu a oba jsme byli nadšení. Pak jsme si dali zmrzlinu, a na konec kafe/čaj. Mezitím nám místní strunné trio hrálo na přání (jako všem). Napřed jsme neveděli co, tak vybrali "Strangers in the night " a podruhé jsem jim řekl, aby zahráli něco místního populárního. Zpívali něco jako "Sabai, sabai" (subai, subai). Vypadalo to ale moderně a bylo to pěkné.

Když jsme šli domů, už jen poprchávalo, ale stále se blýskalo. Asi bude ještě pršet.

Teď Marie uklízí (byl tu binec jak po uragánu)  a já asi budu rovnat papíry. Je devět místního času.

V noci nám byla trochu zima, protože klimatizace ignoruje nastavení termostatu.

Pak jsme došli do kanceláře, domluvili jsme si, že budeme mít pokoj ve středu do tří a nechali jsme si objednat - na půl dvanáctou - auto s Budgetu. 

Došli jsme pro něj pod deštníkama, podepsal jsem papíry a jelo se. Dík tomu , že pršelo jsem auto moc pečlivě neprohlížel, což byla možná chyba, ale problémy jsme při vracení neměli. Odpoledne jsem si všimnul, že je zadní nárazník trochu ohnutý. Je to Suzuki Caribean Sport, 4x4.

Jeli jsme po místní minisilničce na západ a po příjezdu na silnici  4170 jsme v samoobsluze nakoupili limonády a sodovky. Pak jsme pomalu pokračovali s několika miniaturními zastávkami dál.

Poprchávalo, většinou na přerušované stírače. U Thong Krut jsem fotografoval rybářskou loď na suchu. Jsou tady u pobřeží hodně mělčiny, spíš kamenité dno a kalná voda. Na plavání s maskou to moc neláká.

Projeli jsme smyčku na poloostrov Ban Pang Ka. Chtěli jsme jet spíš po pobřeží, ale omylem jsme nezahnul u "sloní brány" - měl jsem pocit, že je to možná soukromá cesta. 

Několikrát jsme cestou fotografovali a filmovali buvoly kerabu.

Zajeli jsme taky na krátkou zastávku u Lipa Beach. Pak jsme dojeli do Nathonu. Objeli jsme ho dvakrát - na druhý pokus jsme si vybrali restauraci a usadili jsme se tam na oběd. Dali jsme si kuře s kokosouvou šlehačkou a místním populárním kořením galangal(?). 

Nezamlouvalo se nám a jinak to byla spíš polévka. Rýže k tomu byla ale výborná. Něco jsme snědli a pak jsme po dost dlouhé době pokračovali dál. Byl tam hezký výhled a fotografoval jsem i přeplněné motocykly. Počasí se mezitím o dost zlepšilo. Toalety tam měli celkem čisté a upravené, ale na dámský se šlo kolem pánského, který měl místo dveří korále - zavěšené jen k jedné straně jako opona.

Cestou zpátky - podruhé vnitřní ulicí - Marie filmovala. Mohlo by to být zajímavé, jak se nám různí chodci a vozidla motali do cesty.

Nabyli jsme dojmu, že u každých dopravních světel je odbočka na vodopády. Rozhodli jsme se zkusit obě. U prvníh (Hin Lad Waterfall) končila betonka na jakémsi tržíčku a zdálo se, že se dál musí pěšky. Protože zrovna opět pršelo, jen jsme otočili a vrátili jsme se na hlavní silnici. 

U druhého (Wanorn Water Fall) byla jen polní cesta a jeli jsme po ní dost velký kus. Pak se stáčela a vedla dost strmě dolů. Kam, nebylo jasné a byla dost blátivá. Kdybych si byl jist, že je 4x4 skutečně k dispozici, moc bych si z toho nedělal. Jisté to ale nebylo a tak jsme se rozhodli, že to raději vzdáme.

Na tom místě jsme taky fotografovali a filmovali kerabu s dost velkým teletem.

Vytočil jsem to z cesty, abychom se obrátili a ještě jsme si brali limonádu. Mezitím po té cestě zdola vyjel nějaký starší pán, který tlačil kolo a na nosiči seděla opice. Vyřítil jsem se s Pentaxem a on okamžitě zaparkoval kolo a uspořádal nám představení, jak se sklízejí kokosy. Tak jsme fotografovali a filmovali (a Marie při tom na kaťata nasbírala nějaký superlopuch, musela se pak převléknout). Dali jsme mu 90 Bt. Bylo zajímavé, s jakým elánem opička pracovala a shazovala kokosy jeden za druhým.

Po téhle akci jsme se vrátili na hlavní silnici. U sloní brány jsme tentokrát jeli odvnitř a projeli silnici u pobřeží.

Ještě jednou jsme pak omylem projeli smyčku na Ban Pang Ka. Zajeli jsme se taky ještě podívat na pagodu Laem Sor.

Tím jsme toho měli spíš už dost a jsme jeli rovnou domů.

Po příjezdu jsem zkoušel Internet, ale spojení nějak nefungovalo, tak jsme to za chvíli vzdali. Převlékli jsme se do plavek a vyzkoušeli jsme oba horní bazény - byli jsme tam skoro sami.

Po návratu jsme se osprchovali a zalezli jsme na chvíli do postele. Byli jsme ale dost utahaní a spíš na usnutí, tak jsme brzo vstali a slezli dolů na večeři. Dali jsme si jen jídlo z bufetu a každý jeden koktejl Mai Tai. Trojice hudebníku zase obcházela stoly. Mezitím brnkal jeden z nich pro švandu "rolničky, rolničky". Nakonec kafe a čaj a pomalu jsme vylezli zase nahoru. Je to tady pěkné, ale člověk udělá každý den milion schodů.

Celkem rychle jsme projeli včerejší oblast a dostali jsme se na severní pobřeží. Měli jsme ale problém najít kde zaparkovat, protože je to tam všude zastavěné. Nakonec jsme našli místo až u Big Buddha Beach, kde jsme se trochu prošli po pláži.

Další zastávka byl Big Buddha. Tam  bylo pěkné parkoviště. Prošli jsme se nahoru - bosi a já v montérkovém overalu, což byla dost oběť - ale pokus o koupení "darů" nebyl moc úspěšný: svíčička nechtěla hořet, když jsem "sázel" tyčku kadidla, tak mne to sousední spálilo a pozlátko odnesl vítr do lesa. Asi se mám držet Dr PB.

Dole na tržíčku si Marie koupila sukni a ještě jednu pro Janu a kaťata s tričkem pro Pavlíka Flégrovic.

Nadělali jsme spoustu fotografií a nějaké video. Natočil jsem i nakupování.

Pak jsme se s jednou malou zástávkou propletli tlačenicí u Chawengu a skončili jsme na obědě v Bay View Restaurant.Bylo to tam dobré a krásný výhled na zátoku s ostrovy a malinkými loldičkami. Silnice nahoru k restauraci/resortu byla jednička na plný plyn. (Cestou dolů jsme viděli dva mladíky na motorkách a za nima běžely do kopce dvě dívky. Asi to nahoru ve dvou nejelo...)

Zbytek cesty uběhl rychle.

V našem rezortu jsme si vyzvedli email. Jirkovi jsem odepsal, že ve vzkazu na záznamník nebylo nic zajímavého. E-mail od ing Baláše, scanner prý už je zabalený. Zatím jsem neodpověděl.

Dali jsme si věci na pokoj a šli se domluvit o několika věcech do recepce. Hlavní byla dohoda o odjezdu a protože Ms Banana která zastupuje našeho agenta Tour East T.E.T Ltd prý přijde před šestou, měli jsme zatím času dost.

Vzali jsme si plavky a šli na výpravu na zátoku. Ani dnešní pokus nestál za moc, všude samé kamení. Vrátili jsme se do bazénu a cachtali se v tom spodním, hlubším. Nějaký zřízenec se nás přišel zeptat, jestli něco pořebujeme a když jsem ho ujistil, že nic, tak nám aspoň přinesl ručníky...

Blížil se déšť, tak jsme tam dlouho nebyli. Zaplavali jsme si a vylezli nahoru (není to prý milion schodů, Marie je dnes počítala a je jich jen 136). Společně jsme se umyli a asi hodinu jsme se povalovali.

Před tři čtvrtě jsme  šli znova do recepce a dali jsme si tam 2x Tai Mai . Je to dva druhy rumu, curacao a základ je fruit punch. Mezitím se objevila Ms Banana, ale napřed se k nám nechtěla znát. Pak se to ale vysvětlilo a je domluvené, že nás vyzvednou v půl šesté. 

Taky jsem napsal dotazník, jak se nám tady líbilo. Napsal jsem samé superlativy. 

Obvyklá hudebnice na "citeru" mezitím sbalila svůj nástroj a odešla. Místo ní tam nějaká jiná drobná domordka rozbalila baterii mýdlových květin v různých hrnečkách. Dvě jsme koupili v porcelánových nádbkách. S tím by snad v Oz neměli dělat potíže. Museli jsme na to vyměnit peníze, tak jsme vyměnili i na letištní daň na zítřek.

Po návratu jsem začal psát deník, ale Marie říkala, že jsou červánky, tak jsme to sbalili a šli na pláž. Mezitím červánky zmizely, ale stejně tam bylo pěkně.

Brzy začalo krápat a jsme šli na jídlo. Odmítli jsme těstovinový bar a dali jsme si podle jídelního lístku sizzling mísu - já seafood a Marie hovězí. Bylo to vynikající, zejména s trochou jejich pálivého oleje co dávají ke všemu na mističce. Taky jsme si dali každý jeden džus (mají je tu ještě lepší, než v Austrálii), já kafe a šerbet a Marie kokosouvou zmrzlinu s kompotem v kokosu. Dali jsme si oba pořádně do kokosu a sotva jsme vylezli nahoru.

Ještě předtím  jsme zaslechli , jak místní trio hraje a zpívá německou variantu "až na severní pól, šel bych rád". Tak jsme chvíli seděli na rantlu u záhonu a poslouchali a pak jsme si sedli nahoře ke stolku. Když dohráli přišli nahoru k nám zahrát pro nás (skoro to vypadalo, že mimo pořadí). Zahráli nám znova Subai Subai a pak jsem jim navrhl ještě jednou nějakou Thajskou. Pak dostali 40 Bt a zamířili jsme každý svým směrem.

Nejdřív jsme si našli benzin  a udělali jsme si waypoint na GPS. Pak jsme hledali dost pracně vodopády a vjeli jsme i na jednu nebo na dvě nesprávné cesty, ale nakonec jsme se dostali k 18 m vodopádům, "proslulým tím, že se u nich asi dvakrát zastavil král". Vodopády vypadaly velmi pěkně a ještě před tím jsem fotografoval snídající slony.

Zajeli jsme i na další, větší vodopády, ale až k nim jsme se nedostali - na slona se Marii nechtělo (mně taky moc ne) a pěšky to nevypadalo lákavě. Zato jsme udělali další fotky slonů a nějaké opičky.

Zkusili jsme jet ještě na druhou přístupovou cestu, ale vedla jen k nějaké restauraci, která nevařila. Fotografoval jsme tam nějaký hmyzí bombardér. Chtěli jsme se jít projít, ale hned na začátku to vedlo přes potok a přechod nevyadal lákavě. 

V restaurci jsme si nakonec řekli o banán a oni nám dali dva "prsty" zadarmo . Dal jsem jim myslím Bt20

Pak už jsme koupili benzin a vrátili se. Budget se v půl dvanácté neobjevil, tak jsem jel nechal klíče v recepci. Celkem jsme najeli 202 km.

K obědu jsem si dal zas kuře a kešů - KAI PHAD MED MA-MUANG. Marie měla kuře v ananasu a oba jsme měli koktejl MAI TAI. 

Odpoledne jsme si lehli a pak Marie expresním tempem zabalila asi za 50 minut. 

07 Aug 01 Tue Check-out: 10:00 INCLUDES RETURN AIRPORT TRANSFERS.
čekání 10:00 - 19:00 Ve skutečnosti máme domluvený check-out na 15:00 s tím, že pro nás přijedou v půl šesté.

Dali jsme si věci do recepce a řekli jsme jim, aby nám je zatím uložili. Tím jsme měli možnost si jít ještě jednou zaplavat. Nebyli jsme tam dlouho - nejen jsme se nechtěli moc utahat ale taky se stahovaly mraky a vítr jako na déšť, tak jsme se raději vrátili nahoru.

Cesta na letiště byla bez problémů - většinu jsme jí už znali. Tam za nás vyřídili check-in, zaplatili jsme Bt 240 za nadváhu a Bt 800 letištní daň a novým ATR72 jsme letěli do Bangkoku. To už byla tma.

07 Aug 01 Tue FLIGHT BANGKOK AIRWAYS PG136  Depart: KOH SAMUI 19:00 Economy/    Arrive: BANGKOK 20:20 

V Bangkoku jsme našli tunel do mezinárodního letiště a zase bez problémů jsme se usadili ve skoro novém B747.

07 Aug 01 Tue FLIGHT Thai Airways International TG920  Depart: BANGKOK 23:45 Economy 

08 Aug 01 Wed Arrive: FRANKFURT 06:05

Čekání ve Frankfurtu bylo jako obvykle spíš otravné, nedá se to tam označit za přátelské letiště.

08 Aug 01 Wed CONFIRMED FLIGHT Thai Airways International TG7698 Depart: FRANKFURT 08:30 Economy (let měl ještě asi tři další čísla, letadlo byla Lufthansa, Airbus A320 ) Arrive: PRAGUE 09:30

Na letišti nás čekal Luděk a Jindřiška a jelo se do Anči. 

Večer jsme objeli s Vláďou domy a udělali fotky. Po návratu se ukázalo, že nikdo není doma a nikdo z nás nemá klíče. Tak jsme skončili "u hasičů". Dali jsme si s Vláďou smažený sýr a Marie řízek v bramboráku. 

Pavel Prantl volal pozdě večer, volal, že právě přijel ze Sušice. Zval nás na zítřek na koncert.

Pak už jsem mířil do postele, ale ještě bylo pyžamové sezení a diskutovalo se o Kanadě a o tom, jestli je pepřový sprey vhodný na madvědy.

Marie už byla oblečená a stejně se mne chystala vzbudit. Vypravování nám ale nešlo moc rychle - snídali jsme, balili a domlouvali se s Lindřiškou a Vládíkem kdo pojede. 

Nakonec jsme vyjeli jen my dva, v půl jedné. Do Pardubic jsme dojeli bez problémů, ale Žampachovi jsme na první pokus nenašli, tak jsme zaparkovali proti MacDonaldovi a zavolali jim. Přijeli za pět miniut a šli jsme na oběd do zahradní restaurace Bazalka.Dobře jsme se najedli a příjemně jsme si popovídali. 

Na další cestu jsme vyjeli ve čtvrt na čtyři ale šlo to hladce a bylo to jen asi 350 km. S několika malými zastávkami jsme dojeli přes Chrudim, Vysoké Mýto, Olomouc a Nový Jičín a dokonce jsme to našli, ačkoliv nevíme, kam jsme si dali Jindřiščin plánek.

Po příjezdu jsme je vytáhli na procházku do města. Pak jsme se najedli, chvíli povídali a nakonec jsem předváděl na počítači Tatřičky a naše www stránky.

S Rulíškovými jsme se dohodli, že k nim přijedem hned, jak skončím v Museu.

Ti nás uvítali - po nějakém hledání s instrukcemi od nich po mobilu - nesmírně srdečně. Dostali jsme svíčkovou a pak jsme seděli a povídali. Udělali jsme si fotku samospouští a asi za hodinu jsme se omluvili. P. Rulíškovi je už přes osmdesát. Moc jsem mu děkoval, že věc s Tatrou zprostředkoval a myslím, že měl radost. Líbila se mně u něj kniha o historii náklaďáků Tatra.

Dík tomu jsme vyrazili o dost později, než jsme chtěli, ale cesta šla rychle - jeli jsme po dálnici - a byli jsme tady asi v půl sedmé.

My jsme si sehnali vozík a podali jsme zavazadla. Okénko bylo na kratší lety, ale ne na transatlantik. Škoda, letělo se ve dne a počasí bylo dobré.

16 Aug 01 Fri  FLIGHT Deutsche Lufthansa A.G. LH3239  Depart: PRAGUE 10:05 Economy Arrive: FRANKFURT 11:15 A320-200

Čekání bylo jako obyčejně ve Frankfurtu otrava s nějakými potížemi. Dnešní byla, že Marii nějaká úřednice odmítla vyměnit českou  tisícovku za marky. Za dvacet minut to u stejné firmy jiný úředník bez diskuze udělal.

16 Aug 01 Fri FLIGHT Deutsche Lufthansa A.G. LH6788  Depart: FRANKFURT 14:00 Economy Arrive: CALGARY 15:45

A340. Fotografovali a filmovali jsme Gronsko.

Letiště v Calgary se nám líbilo. Je tam hodně obchodů a je příjemné. I děti tam mají hřišťátko, aby neměly dlouhou chvíli když se čeká na odlet. 

Odletěli jsme s půlhodinovým zpožděním, protože museli nasadit jiné letadlo. To plánované nemělo včas hotový servis.

16 Aug 01 Fri FLIGHT Deutsche Lufthansa A.G. LH6798  Depart: CALGARY 17:00 Economy  Arrive: VANCOUVER 17:27 B-737 . 

Fotografovali a filmovali jsme Rockies. Bylo kouřmo a pak i zataženo ale přesto to šlo dost dobře.

Vancouver - ACCOMMODATION incl. transport from the airport Days Inn Vancouver Downtown check in 14:00

Na letišti nám poradili, abychom jeli taxíkem, že by nás museli vysadit dost daleko. Stál nás 22.70, ale potvrzenku jsme si zapoměli vzít. (Dali jsme mu 25.)

V hotelu jsme si dali věci na pokoj, něco snědli dole v restauraci. Porce byly veliké, ale ne úplně podle našeho vkusu. Pak jsme si vzali bundy a šli na nákup. Podařilo se nám - podle rady z recepce - najít shopping mall a v ní radio Shack. Tam jsme koupili dvě vysílačky, měnič na 220 V  a krabičku baterií.

Cestou domů jsme ještě poslali Jindřišce e-mail s posledními zprávami (jako, že nám tady neběží mobil). Mají tady kancelářské potřeby Kinko's kde funguje email 24 hod denně.

Teď je Marie v koupelně a já hledám na mapě kudy kam a píšu deník.

www.canadream.com "Joanne Kippie" <JoanneK@canadream.com> 
Vancouver, 13541 - 73rd Avenue, Surrey, BC V3W 2RS, % 604-572-3220 

Ráno jsme se vydali na procházku - zkontrolovali jsme e-mail v Kinko's a pak jsme obešli přístavní centrum. Fotografovali jsme a filmovali.

Kolem půl jedenácté jsme byli dole v recepci a nechali jsme si zavolat taxíka. V Canadream nám předvedli jeden vůz a připravili většinu papírů. V jednu jsme odjeli jejich autobuskem na letiště.

Dali jsme si tam oběd (hovězí KARU-BI a asi bezmasé BI-BIM BAB), vybrali další peníze a půjčili jsme mobil - ani jeden z našich tady nefunguje. Má číslo 604 644 9341.

Luděk a Jindřiška 17 Aug 01 Fri Deutsche Lufthansa A.G. LH492 Depart: FRANKFURT 13:10 
Arrive: VANCOUVER 14:00   Ve skutečnosti se vynořili až v půl čtvrté, čekalo se prý dlouho u pasovky. Tak jsme si přivolali autobusek a zase jeli do Canadream. Tam se dokončilo papírování a předali nám druhý vůz. Myslím, že o dost míň pečlivě.

Pak jsme se jakž takž srovnali dovnitř a vyjeli směr nejbližší C/pk Hazelmere. Našli jsme to bez větších problémů, ale měli jen jedno místo s přpojkou, tak jsme skončili na zelené louce u skupinky stromů. Jedno auto jsme tady nechali a jeli shánět jídlo, poradili nám Semiahmoo Centre. Nakonec jsem já z Vláďou nakoupil u číňanů takeaway a ostatní zatím nakoupili narychlo aspoň pár věcí k jídlu.

Do C/pk jsme se vrátili už za šera. Společně jsme zlikvidovali čtyři porce večere,rozešli se do svých autíček a šli spát. S námi táboří Vláďa.

S nějakými potížemi jsme se vymotali na dálnici a skončili jsme ve Wild Rose  C/pk v Hope. Na dolním počítadle bylo 162,1 a na horním 6141

Ještě jsme se všichni vydali na procházku k jakýmsi vodopádům. Cestou jsme viděli aerovleky a nějaké dravé ptáky, ale já s Marií jsme k "vodpádům" nedošli. Prý byly stejně skoro bez vody. 

Cestou zpátky začalo poprchávat, ale nestálo to za řeč. Pak bylo ještě pár miniaturních přeháněk.

Pak následovala speciální atrakce - vypouštění odpadních nádrží. Začali jsme s "11". Já jsem obsluhoval hadici (s černými rukavicemi) a Luděk jezdil. Naneštěstí je tam vadný  ventil u "black water" a udělali jsme kolem vtoku dost nepořádek. Pak ještě hadice sklouzla z hlavice a další šmudlárna. "25" už šla bez problémů.

Luděk +3 pak odjeli na lanovku na Hell's Gate a my jsme si zatím ještě lehli. Pak jsme pomalu dokončili přípravy a odjeli za nimi. Cestou jsme fotografovali u mostu a tak jsme k Hell's Gate dojeli právě, když nás Jirka poprvé zkoušel volat vysílačkou. 

Dlouho jsme se na parkovišti nezdrželi a jeli jsme dál. Cestou jsme asi třikrát zastavili. Na parkovišti, kde jsme se prošli a fotografovali, jak já a Luděk salutujeme u budek. U malé pumpy, kde jsme si koupili hot dog a na vyhlídce na jezero před Kamloops.

Skončili jsme v C/pk za Kamloops. Není moc dobrý, ale ujde. 

Jeli jsme pak na večeři zpátky do města, nejdřív Sub a pak MacDonald. 

Po návratu jsme udělali malou procházku, my k řece s Vláďou a ostatní na kopec. Cesta k vodě byla dost obtížná (Marii se vůbec nelíbila). Nakonec jsme se tam ale dostali a vyfotografovali jsme kolesový parník. Než přijel, házeli jsme s Vláďou žabky a Marie stála na kopečku nad náma a filmovala. S druhou výpravou jsme se bavili po rádiu.

Po návratu se už jen chystáme spát  a píšu deník..

Po osmé jsem volal Canadream a Ti mně řekli, abych jel do opravny. Adresu na South Thompson Motor & RV jsem dostal v kanceláři. Dojel jsem tam před devátou, ostatní jeli na nákup. Dílovedoucí mně přidělil "Jima" a s ním jsme to napřed jeli k Shell vypustit. Pak velmi pracně vymontoval "rear waste valve" a pak stejně pracně namontoval nový. Nakonec nám namontoval novou kliku na vnitřní dveře. Celkem to stálo $207.82

Domluvil jsem se s Jirkou vysílačkou a sešli jsme se na "oběd" - myslel jsem, že je o hodinu víc, protože mají v autě čas jako v Calgary. Moc nám to nevadilo a dobře jsme se najedli v palačinkárně Amsterodam.

Pak jsme se jeli podívat na Wildlife Park ale nebyli jsme moc nadšení. Za fotku stáloi hlavně grizzly, bison a ?mule deer. Taky jsme se svezli vyhlídkovým vláčkem.

Skončili jsme tam dost brzo a vyrazili dál na východ, naše "25" v čele. Zastavili jsme v Tappens a koupili naftu (a frisby!). Pak jsme za Salmon Arm koupili jahody a ještě jsme zastavovali na nějakém parkovišti, kde jsme fotografovali řeku a hory. Silnice se za Salmon Arm začíná klikatit do dost strmých hor.

Skončili jsme ve velmi pěkném tábořišti Canyon Hot Springs za Ravelstoke. Je v údolíčku mezi horama, uvnitř smyčky tvořené železnicí. Kousek od tábořiště teče mírně ušmudlaná bystřina. Jsou tady bazény s teplou vodou a všichni krom mne a Marie šli po večeři do vody - my jsme šli na procházku. Grizzlyho jsme nepotkali, ale podařilo se nánm vyfotografovat Kanadský Pacifik na pěkně strmém úseku trati.

Teď Marie myje nádobí a já končím s deníkem. Ještě asi bude lehce alkoholické posezení.

V jedenáct jsme vyrazili na další cestu. Vyhlídy na hory byly nádherné, ale fotografování bylo slabší, byla dost špatná dohlednost. Na obědě jsme se stavili na Rogers Pass a měli jsme se v bufetu docela dobře.

Pak jsme pokračovali přes Field a Golden a skončili jsme v C/Pk v Lake Louise. Prý to byljediný v širém okolí, kde ještě měli místo a když jsme přijeli, byla u recepce fronta. 

Zaparkovali jsme a šli jsme na malou procházku kolem řeky. Vrchol programu byl fotografický hon na malou černou veverku.

Na jedné zastávce jsme viděli zdejšího modrého "chocholouše".

Večeře se pekla na BBC a byla to hlavně směs různého masa. 

Cestou do Banffu jsme projížděli údolím, kde byla mlha s kouře, asi někde hořel les. Chtěli jsme jít na vycházku, ale výjezdy, na které jsme zajeli měly pěší trasy uzavřené. Nakonec jsme zajeli k jezeru Minewanka. Fotografovali jsme tam zemní veverky. Byli jsem v pokušení se projet na lodičce, ale počasí bylo dost průměrné a vyhlídka žádná, tak jsme nakonec odjeli k dalšímu jezeru Two Jack Lake . Cestou jsem u silnice fotografoval bighorn sheep. 

Tak jsme se najedli v "Hotelu na Vyhlídce", různé věci co lednička dala (polévky z plechovek a vajíčka). Vláďa znova stopoval sysly a jednoho se mu podařilo pohladit. Pak toho litoval - zvíře vypadalo jako nemocné.

U dalšího jezera Johnson Lake jsme šli na procházku. Vláďa se vykoupal - jako jediný z nás - v jezeře. Já, Marie a Jirka jsme šli na procházku nad jezero. Bylo to tam celkem hezké, ale nic pozoruhodného a pěšinka byla vysypaná škvárou...! Fotografoval jsem nějaký přízemní keřík se zelenými bobulemi.

Keřům s žlutými bobulemi asi říkají buffaloberries a prý jsou důležitou složkou potravy grizzlyho.

Další zastávka byla až u MacDonalda v Calgary. Měli jsme problémy se tam dostat, napřed jsme vjeli do Olympijského stadionu a pak jsme jeli napřed do Shell, Pak do PetroCanada. Potřeboval jsem hlavně mapu, diesel byl vedlejší. Tak jsem poslal ostatní na jídlo a sám jsem pumpy obešel pěšky. U vzdálenější - Shell - jsem dostal dvě mapy po $4.

Po jídle jsme přejeli do Calgary West KOA Kampground poblíž a usadili se.  Luděk napřed vypustil nádrže a já jsem to potom udělal taky. Jsem ale utahaný jako kotě a asi ne 100% v pořádku /pz. V noci jsem si bral aspirin, protože jsem nemohl znova usnout. Jindřiška si taky stěžovala, že jí není dobře.

Universitu jsme našli celkem bez problémů, jen jsme jeli spodem. Nechal jsem Marii na veřejném parkovišti v areálu a šel na jednání. Celkem to bylo příjemné a zdá se že i užitečné setkání.

Pak jsme se vrátili na ulici 16 a šli jsme do nákupního střediska. Dali jsme si Lemon Chicken. Po obědě jsme koupili novou tašku za tu pražskou, která se natrhla a šli jsme do Kinko's. Vyzvedl jsem poštu a odepsal Dr Běličové a Jirkovi a napsal jsem do Niksaru zprávu o jednání na Uni. Taky jsem přesunul peníze z West Lakes na VISU. Marie byla mezitím na poště. Pak Marie  ještě nakoupila jídlo.

Novatel jsme omylem hleali napřed v SE sektoru, takže jsme k nim dojeli až ke čtvrté (a zbytečně jsme objeli většinu Calgary).

Paul tam nebyl - to jsem čekal - ale mluvil se mnou Francis Yuen,  který má na starosti Asii.

Cestou domů jsme se stavili pro naftu a na večeři  "Na Vyhlídce" u vjezdu do "Minewanka loop".

Přijeli jsme už za šera a cestou horami většinou pršelo.

V noci byla vzpoura kvůli zimě a ukázalo se, že topení jen fouká studený vzduch, protože došel plyn. Tak jsem ve čtyři ráno, v mrholení přepínal kohouty na druhou lahev.

Dohodli jsme se , že se přihlásíme do stejného tábora, ale na elektřinu a dostali jsme místa 123 a 124. Chvíli - asi hodinu - jsme tady seděli a pak jsme vyrazili na výpravu směr Gold. Zastavili jsme se u spirálových tunelů a pak jsme jeli na Emerald Lake.

Emerald Lake byl úspěch - polovinu jsme ho obešli a pak tam byla velká večeře v místní "Lodge". 

Cestou zpátky jsme se ještě stavili u Natural Bridge na Kicking Horse River. Pěkné, i když plné zdí a zábradlí.

Na zastávce u silnice na vodopády jsme se dívali, jak vlak projíždí horní skupinou spirálových tunelů. Pak jsme se s ním honili až domů do C/Pk.

Teď večer byla delší diskuze o tom, jak využít zbylé dny a jak naplánovat cestu do Jasperu.

Vláďovi byl Jindřiškou amputován jeden viklající se zub.

První větší zastávka byla u vodopádů Mistaya Canyon, Šlo se tam dost z kopce. Vyšlápl jsem si o kus víc, protože jsem se vracel pro film. Po návratu jsem se musel převléknout a můj zájem o náročnou turistiku na zbytek dne dost poklesl.

Brzo na to jsme přejeli z Banff National Park do Jasper National Park. Dojeli jsme k ledovci Athabasca Glacier. Ostatní se vyšplhali nahoru k ledu , ale já jsem se prošel jen dole u jezera Sunwapta Lake a pak jsem seděl v autě a meditoval o velikosti hor. I Marie vyšlápla s kamerou na ledovec.

Sunwapta Falls jsme si zase prohlédli všichni, velmi pěkné a dramatické, s masivním železným mostem přes nejhezčí část (asi by unesl i tank).

Brzy na to bylo nevybavené tábořiště u Honeymoon Lake. Zajeli jsme se tam podívat - malé, celkem čisté a s krásným jezerem v pozadí. Byl jsem pro a Vláďa se loyálně připojil. Nakonec tam auto 25 zůstalo a auto 11 jelo na dál obhlídku s tím, že se možná vrátí (nakonec přijeli až za tmy). 

My jsme se usadili na místě 21 a pak jsme zkoumali, co by se dalo podnikat. Do lesa vedly jen spletité stezičky a prozkoumali jsme většinu z nich na sever od tábora, částečně ve dvou, částečně jen já a Vláďa. Taky jsme házeli frisby a večer jsme šli na procházku po silničce k silnici.

Když se začalo šeřit snil Vláďa o ohníčku. Nakonec začal sbírat různé zapomenuté třísky - dřevo tam bylo, ale chyběla nám sekera a mně taky chuť se s tím namáhat. Když už to ale Vláďa posbíral, tak jsme to zkusili zapálit, jenže dřevo bylo vlhké a ani Isocol nepomohl. Nakonec jsme na to spotřebovali většinu sádla, které jsme omylem koupili ve Vancouveru a nevěděli v podstatě co s ním. Pak už nic nebránilo pečení buřtů. Hostina byla v plném proudu, právě když druhá část výpravy dorazila.

Spát se šlo až hluboko za tmy.

V tábořišti Whistlers Campground jsme zaplatili dvě nbevybavená místa - podařilo se mně zjistit, že u recepce mají automaty na dobíjení baterií do kamer!

Stáli jsme na našem dnešním tábořišti asi hodinu, něco snědli a pak jsme nabrali vodu a vypustili nádrže (zapoměli jsme vypnout čerpadlo a to nám přepustilo všechnu vodu do odpadu...)

Pak jsme jeli zpátky a vydali jsme se po 93A. Je to daleko menší silnička a líbila se mně. Zastavili jsme na nějakém parkovišti u mostu přes Astoria River  a šli jsme se podívat po silničce za závorou. Došli jsme k vodopádům, s malou elektrárničkou. Byl tam ale jinak klid a krásně. Je zajímavé, jak málo života vidíme. I ptáci jsou vzácnost.

Zkusili jsme jet na Cavell Lake, ale asi po dvou km jsme to otočili, moc se nám to nezdálo. Pak jsme se v prospektu dočetli, že to není doporučené pro vozy nad 6m.

Teď pokračujeme podél Sunwapta River (na jednom místě jsem ji fotografoval) a stojíme na světlince u silnice, budem obědvat z konzerv (13:55). 

Další bod programu byly vodopády Athabasca Falls. Jsou skutečně velké ale s obvyklou spoustou betonových chodníků a mostů.

To už bylo celkem dost hodin, tak jsme otočili zpátky na sever a jeli nejkratší cestou na místo schůzky u jezera Maligne. Cestou jsme sice několikrát zastavili, ale jediná větší zajímavost  byla, že jsem u sinice fotografoval nějaké koroptve, které byly nepochopitelně krotké. Vypadaly jako hejnko s mladými.

K jezeru Maligne jsme dojeli jen asi deset minut před druhým vozem. Pak jsme se tam nějakou dobu procházeli, ale lodičky už zavíraly a jinak nás nic moc nelákalo. Chvíli jsme se bavili s nějakou skupinkou kanadskch Čechů.

Cestou zpátky byl hned za Jasperem jeden z vrcholů výpravy - u silnice se pásla losice s dost odrostlým teletem a ochotně pózovali pro fotoaparát.

Večeři jsme měli v Steak House  v Jasperu. Byla toho spousta.

Pak jsme seděli v autě a nakonec se provolávala sláva Luďkovi, který měl svátek (ještě teď trochu chraptím).

Sraz s druhou částí byl trochu problém, ale nakonec jsme se sešli asi bez nějaké ztráty času a vyrazili jsme na celkem nudnou cestu na JZ.

Dost dlouhá zastávka byla v Mount Robson informačním středisku. Pohled na horu je velmi pěkný, asi taky proto, že silnice je už o dost níž a uprostřed lesů. Dali jsme si tam nějaké jídlo, ale velký výběr nebyl. Většina měla "stew" - cosi jako nepovedený guláš.

Brzo nato jsme otočili k jihu na silnici 5. To už jsme byli venku z parků, tak jsme uviděli u silnice černého medvěda, jak se něčím krmí, asi borůvkami (nešli jsme se podívat). Ne moc šikovně jsem otočil, vrátili jsme se zpátky a pilně fotografovali. Vláďa musel vyměňovat film, ale nadšení bylo v obou autech velké.

Pak jsme koupili na jedné zastávce naftu, prošli se na odpočivadle u řeky (vařilo se kafe) a byl čas hledat tábor. Zkusili jsme zajet k Birch Island, ale bylo to prašné a velmi primitiuvní místo, tak jsme dojeli do Clearwater a skončili v Dutch Lake Motel & RV Campground. Všem se tam líbilo.

Tady jsou všichni spokojeni. Jindřiška vařila, stačili jsme jít na lodičky - oba kluci si zkusili veslování - a nakonec se sedělo a povídalo u 2 ohňů (Vláďa si udělal svůj) až do půl jedenácté, kdy se začali sousedé ohlížet, že je čas na klid.

Cestou zpátky jsme se stavili na nepříliš skvělý oběd v Black Horse Saloon a naší posádce se podařilo si vzájemným nedorozuměním zavřít klíče v kabině. Ležely lákavě na desce, ale dosáhnout nešly a pokusy o otevření neměly úspěch. Tak jsme museli počkat na specialistu, kterého nám paní z recepce vytelefonovala. Měl to za minutu, ale stálo nás to dvě hodiny. Vláďa zatím hrál koule, které si půjčil z recepce a jinak byl všeobecný odpočinek.

Dík tomu už jsme daleko nedojeli. Po nějakém hledání jsme se usadili v Piney Point Resort u Sheridan Lake, který byl snad nejlepší ze všech. Měli jsme dost místa kolem aut, dole pod hrází se krmily divoké kačenky a na stromech dováděly veverky. Vláďa navázal známost s nějakou starší američankou, která malovala krajinku (zaparkoval jsem jí maringotku do nakomponované malby!) a nakonec od ní dostal odznáček olympiády.

K večeři se pekly buřty na ohništi ve starém disku z náklaďáku.

Pak jsme si půjčili lodičku s 6HP Johnsonnem a všichni, až na Marii, jsme podnikli velkou zámořskou plavbu na druhý konec jezera. Našli jsme tam osadu domorodců, zvanou Marina. Prodávali tam zmrzlinu a měli tam koncepční model dvoupatrové latriny, velmi pěkně vypracovaný v měřítku 1:1 .

Dík tomu jsme vyjeli na cestu do Vancouveru více méně v poledne. Velmi brzo po výjezdu byla další zastávka u výběhu, kde bylo hejno bisonů. Zaparkovali jsme ve vjezdu na dotyčný pozemek (za trubkovou mříží) a majitel s paní za chvíli přijel. Nic ale neříkali a otevřeli si druhou půlku vjezdu . Chvíli jsme se s nimi bavili a byli opravdu velmi milí.

První zastávka byla na oběd v 70 Mile House. Z hospody nás kvůli juniorům vyhodili, ale dostali jsme z nich aspoň šest hamburgerů. Bohužel akce zabrala dost času. Zato se mezitím nakoupilo blízké minisamoobsluze a "liquor shopu".

Pod dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli po návrat po 99. Udělali jsme několik zastávek, více méně po 40 km, ale i tak to bylo dost dlouhé, protože se rychle jet nedalo - hlavně v první třetině. V jedné části vedla silnice úbočím obrovského kaňonu, byla široká tak na jeden a půl pruhu a pečllivě rozdělená dvojitou žlutou čárou na dvě půlky. Naštěstí jsme tam nepotkali nic velkého v protisměru, ale i tak to byla nepříjemná jízda, dost náročná na nervy.

Později se silnice postupně zlepšovala -  napřed se rozšířila a přibrala svodidla nebo krajnici, jednosměrné dřevěné můstky se rozšířily na plnou šířku a změnily se na beton a od Whistleru už to zase byla pohoda.

Ve Squeamish jsme zahlédli ukazatele na nějaké RV parky, ale měli jsme namířeno se usadit až u Brittania Beach. Trochu jsme se přepočítali - našli jsme na celém pobřeží jen jeden C/Pk a ten byl obsazen. Tak jsme v houstnoucím šeru a pak za tmy pokračovali dál. Najeli jsme na dálnici 1 a po ní jsme projeli městem. U výjezdu 35 jsme z ní sjeli a ukázalo se, že jsme přímo na sever od našeho známého Hazelmere RV C/Pk. Po nějakých menších problémech jsme do něj dorazili těsně po desáté. Hodili jsme do schránky vzkaz, že se ráno pořádně přihlásíme (místo, abych se sami registrovali!) a usadili jsme se na našem starém místě. 

Najedli jsme se, Jindřiška dala spát Vláďu, který už usínal v sedě a sami jsme v klidu vypili lahvinku. Mluvilo se hlavně o plánované cestě do Austrálie.

Hotoví jsme byli až po obědě, ale měli jsme většinu sbalenou a vyjeli jsme směrem na Stanley Island, s tím, že se pokusíme podívat se na Aquarium. Cestou jsme asi dvakrát zahnuli jinam, ale koupili jsme si podrobnou mapu a pak už šlo všechno docela dobře. První, co jsme na ostrově uviděli, byl druhý vůz a schůdky měl dole.  Domluvili jsme se s nimi, že odjíždějí a že zaujmeme jejich místo, ale nevyšlo to - jsou tam všude jednosměrky a tak jsme zaparkovali o kus dál, nad akvariem, zato na místě pro RV.

Nejdřív jsme jim to šli říct, ale už jim to bylo jasné a byli pryč. Tak jsme šli do akvaria. Nejdřív jsme zhltli hot dog a nějakou colu a pak dovnitř.  Taky jsem tam doplnil zásoby filmů.

Exponáty samy se nám velmi zamlouvaly. Moc času jsme neměli, tak to šlo dost expres. Rozhodně by si věci zasloužily aspoň dvě, tři hodiny. Za zvláštní zmínku stojí skupina belug, která předváděla trvalé divadlo, mořské vydry, harbour seals, a delfíni  - druh nebyl specifikován, ale liší se od našich australských (bottlenose dolphin).

Jinak byla velmi pěkná jihoamerická exposice, včetně ptáků, motýlů a lenochoda, i když do Kanadského akvária moc nepatřila.

Odeli jsme kolem půl páté. Cestou domů se o nás na Grantville otřel náklaďák Budget a zlikvidoval vnější zpětné zrcátko. Ještě štěstí, že to neorval celé. Zastavit neměl zájem a předvedl pak slalom v pomalém provoze ve špičce, zatímco spolujezdec se pokoušel cosi provést s troskami jeho zrcátka. Marie ho natočila. Číslo obsahovalo skupinu 3455.

Domů jsme dojeli bez problémů, těsně po dohodnuté šesté. Brzo nato se jelo s Luďkovým vozem na večeři k našim známým číňanům. Jeli jsme bez mapy a každý radil kam jet, vesměs špatně. Až jsme to šťastně našli.

Večeře byla perfekt - měli jsme točicí stolek  a na něm napřed wanton soup, pak čtyři jídla - hovězí s houbami a kuře jako satay, orange sauce a lenon sauce. Snědlo se všechno, ale tak, tak. Cestou domů nás LJJV ještě zavezli na zmrzlinu k jejich osobnímu zmrzlináři. Jedlo se to už za tmy na lavičce na nábřeží za tratí. 

Po návratu jsem doplnil vodu a šlo se spát.

LJJ dnes vedli a do Canadream jsme dorazili těsně po osmé, po nějakém hledání. Jak už je tu zvykem, byly 73 ulice dvě...

Naše auto prý najelo 3040 km

S předáváním byly jen dvě potíže. U mne to bylo vytlučené zrcátko. Hnali mne na policii pro "filenumber". Tam mně řekli že pod $1000 je to nezajímá.Nakonec jsem jen napsal zprávu a věc tím zatím skončila. U Luďka našli pěknou hvězdičku v rohu předního skla. Luďěk tvrdil, že by o tom věděl a věřím mu to - je to šlupka jak na buben. Na druhé straně byla hvězdička otevřená a úplně čistá. Nevěřím, že by tak zůstala po našich třech tisících  kilomterech, někdy i v prachu. Je možné, že to tam hodil nějaký náklaďák když byl vůz zaparkovaný, nebo to má na svědomí nějaký uličník s prakem... 

Zabralo to všechno trochu víc času a tak LJJV odjeli hned po desáté, na nás stejně nebylo v autobusku místo. Dorovnali jsme si věci a seděli na židličkách přes hodinu. Mikrobus přijel a odjel a stále nic. Vylezlo z nich, že  bychom měli čekat ještě hodinu. Tak jsem jim řekl, že jsme se chtěli podívat do města a nemáme chuť sedět tam celý den a že kdyby to řekli rovnou, byl bych si vzal taxíka hned, jak jsme skončili s formalitama. Tak s námi poslali nějakou paní, odvezla nás náklaďáčkem z nosičem návěsu ("pětikolky").

Na letišti se ukázalo, že check-in je až ve tři.

Co se dalo dělat, dali jsme do úschovny všechny zavazadla a jeli jsme Airporterem do města - trvalo to asi dvacet minut. Moc času jsme tam neměli, jednak dík čekání v Canadream, jednak, protože jsme ještě museli vyřídit check-in. Koupili jsme si bagty s kuřetem k svačině, trochu se prošli, vyzvedli e-mail a pobyli asi čtvrt hodiny ve velkém a dost drahém obchodním domě. Pak už jsme šli na autobus. Přijel hned po třetí, ale jezdil s námi napřed do 3/4 po "Downtown" od jednoho hotelu ke druhému. Na letišti jsme byli zpátky asi deset minut po čtvrté.

Tak akorát jsme všechno vyřídili a usadili jsme se v a B-737 u okénka. V rámci nástupu do letadla jsme prošli americkou immigrační kontrolou a byli jsme - ještě ve Vancouveru - vpuštěni v rámci transitu do USA.

Výhled byl velmi hezký, ale bylo silné kouřmo, tak to nebylo úplně ono. V Los Angeles jsme přistávali už za tmy, přes nekonečný koberec světélek a husté řádky mravenečků, spěchajících po křivolakých cestičkách - bílí k nám, červení od nás.

Na letišti nás vyklopili na vnitrostátní terminal 7. Měli jsme zpoždění, tak byl dost spěch -  jen dvě hodiny do odletu NZ17. Proběhli jsme terminalem, našli autobus , který vozí mezi terminaly a vyřídili check-in. Výstupní pasovka neexistovala - kartičku z immigrace, kterou nám přišili ve Vancouveru sešívačkou do pasu si utrhla děva od Air New Zealand! V USA jsme se zdrželi - mimo letištní budovu - jen asi deset minut.

K letadlu nás vezli autobusem a pak jsme ztrávili přes osm hodin v ne příliš plném B767-300. Měli jsme zase okénko, ale venku byla tma - jen jsem se měl po čem válet. Spal jsem většinu doby, ve skoro všech myslitelných polohách (krom stoje na hlavě).

Při večeři se mně podařilo vrazit Marii do ruky a část červeného vína vyrobila malebné skvrny na jejích světlých kalhotách. Dělat se s tím nedalo momentálně nic.

Jeli jsme pomalu na západ, spíš proto, že nebylo kde zaparkovat. Pak jsme našli nějaký velehotel a nabyli jsme dojem, že by to mohl být ten náš. Mezitím jsme to přejeli, tak jsme otočili, ovšem místo zpátky jsme se dostali na dálnici a trvalo nám dost dlouho, než jsme se dokázali vrátit na pobřežní silnici a po ní znova k hotelu. Byl to ten náš - (TAHITI - ACCOMMODATION Check in: 14:00 SOFITEL MAEVA BEACH CORALIA 2 night(s) accommodation GARDEN VIEW ROOM. ) Mezitím se náhle rozednilo.

Vzali si náš voucher a řekli nám, že pokoj bude k dispozici po deváté. Peníze na VISU nám odmítli vyměnit, prý abychom šli do automatu v blízkém nákupním středisku. Aspoň jsme si na stěně přečetli kurs: 64 Fr na AD. (Zároveň vyřizovali asi dva autobusy normálních turistů.)

Tak jsme se vrátili do Fordky a jeli do nákupního střediska. Po nějakém hledání jsme automat našli a vytáhli si 10,000 XFr. Pak jsme odjeli k menší samoobsluze o kus dál a zásobili jsme se na čtyři dny nápojema a sušenkama. 

Do devíti zbývalo ještě dost času, tak jsme našli parkoviště u nějaké lodní rampy a snědli výborné loupáčky s čokoládou. 

Další zastávka byla u nákupní ulice, kde jsme poslali pozdrav z Tahiti domů a Cikitce. Dali jsme si v cukrárně jedno kafe a meringue a využili místní WC. Marie byla v obchodě se šatama hrubým nátlakem donucena si koupit nádherné šaty. Domluva je tady dost často trochu obtížná, a měli jsme trochu potíž vysvětlit, že si je míní vzít rovnou na sebe. Pak Marie ukázala na fleky od vína na kalhotách - prodavačka rázem pochopila. 

Mezitím už bylo po deváté, tak jsme jeli zpátky. Na fordKU jsem si rychle zvyknul, stejně jako minule na Moorei mně připadá velmi příjemná, asi jediné malé auto, které by mne bavilo mít. Po Fordu F350 s maringotkou mně připadá jako čilá myška a Marie z toho roste, protože se točíme po parkovištích a vjíždíme na silnice až se kolečka protáčejí.

V recepci už pro nás měli pokoj připravený - pět hodin před slíbenou dobou. Ujistili nás, že zavazadla jsou už na pokoji a velmi se divili, když jsme namítli, že jsou ještě v autě. Pak ale šel jejich zřízenec a odvezl nám to na vozíčku jako na letiště. Měl s tím dost práce, viděl jsem z dálky, jak jednu tašku chytá v letu - byla toho včetně našeho nákupu dost hora. Díško ale odmítl, že "...it is  servis...".

Pokoj se nám moc líbí, je pohodlný a prostorný. Nominálně je do zahrad (tedy levnější) - ne na moře - ale ve skutečnosti je i z našeho balkonu vidět podél pobřeží. Navíc sem nesvítí slunce, takže bude podstaně příjemnější. Když nám to došlo, tak jsme byli rádi, že jsme nechtěli ten dražší s výhledem na Mooreu ... proti slunci. Teplá voda tekla jen vlažná, ale za hodinu se ohřála natolik, že jsme se mohli osprchovat, zalézt a dohnat trochu spánku. 

Pak jsme si šli v půl druhé na oběd. Dali jsme si grilované kuře s brambůrečkama. Bylo dobré ale hodně tučné a ani jsme to nesnědli. Pak jsme si prošli hotel, zjistili že nic mimořádného se nenabízí a šli jsme znova odpočívat.

Kolem půl páte jsem si šel zaplavat s maskou, ale dohlednost byla jen asi půl metru, dno vesměs blátivé s minimem vegetace (jeden korál jsem viděl) a žádné ryby. Byl jsem ovšem blízko hotelové pláže, ne na útesu, kde je potápění asi perfekt.

Když jsem se ve vodě odstrojoval, sundal jsem první ploutev pod vodou v domění, že jako vždycky vyplave a ona nevyplavala. Už jsme ji nenašli. Buď je tu míň slaná voda, nebo materiál ploutve zestárnul a má větší hustotu. Tak jsem bez ploutví.

Teď večer jsme se byli podívat, jestli se ploutev přece jen někde nevynořila, dali jsme si Pina Colada (ale pil jsem už o dost lepší) a seděli jsme na lehátku a koukali jak oranžové večerní mraky nad Mooreou a vedle ní pomalu tmavnou a jak rozsvícená letadla v dálce míří k letišti. Není odsud moc daleko.

Teď trochu poklízíme a asi půjdem spát. Ještě je dole nějaký program, ale já už toho mám spíš dost. Podle Vancouverského času je ostatně už skoro půl jedenácté.

Když jsem se vrátil a jakž takž uklidil koupelnu od písku měli jsme k snídani překližky a čaj a pak jsme ještě odpočívali.

Chystáme se na výzkumnou výpravu do vnitrozemí a do lagunária.

Nejdřív jsme jeli do nákupního střediska kousek na jih. Vybrali jsme další peníze - je tu o dost dráž než v Oz. Podařilo se nám koupit hezké sandály pro oba a nové ploutve jako náhradu za tu, co uplavala. A výborné loupáčky s čokoládou nebo s jablky. Charakteristické - toalety tam nejsou tak jsme se rozhodli, vrátit se do hotelu (je to autem asi tři minuty)

Kolem půl jedenácté jsme se dohodli, že dnes podnikneme výpravu na plošinu na laguně, která byla na seznamu aktivit. Šli jsme to dolů objednat, ale po nějakých diskuzích a po dlouhých telefonech nám p. recepční řekla, že je to Fr 1500 na osobu. A vypadala, že je na ně naštvaná, protože to asi pro jejich hosty mělo být zadarmo. Skoro jsme měli dojem, že se snažila je o tenhle kšeft připravit. Tak jako tak nám s nějakým kolegou poradili tři místa, kde se dá plavat na veřejných plážích, jakmile jsem se zmínil, že máme auto. Tak jsme nastoupili a odjeli.

Napřed jsme našli první pláž, naproti pumpě Mobil za Punaauia. Na malém parkovišti, kde se stál mezi palmami na trávníku jsme se převlékli, došli na pláž a postupně si zaplavali. Voda nebyla zvlášť průzračná, ale korály rostly velmi blízko břehu a byly mezi nimi staří známí - typické korálové rybky.

Další doporučená pláž byla před Taata. Parkoviště bylo o dost větší, ale bylo plné a jeli jsme dál. Zastavili jsme se u restaurovaného marae Arahurahu. Nebylo prý původně zvlášť významné a teď má trochu turisticky orientovaný vzhled. Přesto to bylo zajímavé.

Poslední doporučené místo bylo naproti jeskyním Maraa. Jeskyně samy jsou docela pěkné a je u nich i malý vodopádeček. Jinak všude kape voda a byl tam trochu chládek. Jsou to ovšem jen jakési dva výklenky ve skále, o chodbách se nedá mluvit. Ten větší je dost hluboký a je vyplněn jezírkem, kde se nějaká mládež (spíš děti) koupala v šeru.

Plavání v moři mne u jeskyň nelákalo. Korály nebyly vidět - spíš hluboká voda - a nebyla žádná pláž, v podstatě se plavalo buď z malého můstku nebo přímo z betonové hrázky mezi silnicí a vodou.

Tam jsme otočili a jeli zpátky. U pláže u Taata už bylo místo na parkovišti a za Fr 300 jsme tam zaparkovali u vyschlé říčky Valaoa (?). Pláž byla docela evropsky přeplněná a byla tam řada dam v monokiny, vesměs typu Brunhilda. Písek byl dost hrubý a viditelnost ve vodě byla o něco lepší. Korály byly dál od břehu, než na minulém místě, ale ryb bylo víc, daleko pestřejší zastoupení druhů a všeobecně to bylo velmi pěkné.

Když jsme se sbalili, bylo před pátou. Po nějakém rozhodování jsme zkusili najít silnici na vrchol hory, ale přesto, že jsme sjezdili dost silniček, tu pravou jsme nenašli. Asi jsme vyjeli na dost blízkou, o trochu na sever. Po nekonečných serpentinách se stále zmenšovala a skončila u nějaké nádrže, kde se změnila v něco, co by se dalo dobře použít pro nácvik motocyklových soutěží. 

Pracně jsem otočil a na jedničku a brzdy jsme sestoupili zase dolů. Vyhlídka byla dost pěkná, ale barvy nestály za moc a ani rozložení krajiny nebylo tak pěkné, aby lákalo k fotografování.

Před šestou jsme zaparkovali před hotelem a odstěhovali věci nahoru.

Rozebrali jsme náklad, otevřeli litrovou krabici červeného  a uvažovali jsme o večeři. Podle informací které máme se dnes ale mají obě restaurace rezervovat předem a navíc Sakura (japonská), která nás zajímala víc funguje, jak se zdá, v hodinových cyklech. Na to, že nemáme moc hlad se nám to nezdálo a rozřešili jsme to tak, že jsme si objednali jídlo na pokoj..

Tak teď sedíme a čekáme.

Celkově mám dojem, že Tahiti není to, co si lidé podle literatury představují. Naši rádci z recepce, kteří vypadali že mají opravdu zájem nám pomoci, nedokázali pro velký ostrov Tahiti Nui navrhnout víc než tři místa, kde je veřejný přístup do vody. Žádné z nich nebylo vynikající a dvě lepší byly dost frekventované. Potvrzuje to náš dojem z minulé cesty, kdy jsme hledali bez pomoci a slušné místo jsme vlastně nenašli vůbec. Většina pobřeží někomu patří a je zastavěná dost nevzhlednou zástavbou. Hotely obvšem mají svoje pláže, ale ten náš také nemá nic zvláštního a tak se lidé, kteří chtějí vidět něco pod vodou vozí jinam. Když jsme mluvili o plavání s maskou, první reakce byla "jeďte na Mooreu". Moorea je jistě pěkná a další ostrovy jako Bora Bora asi ještě lepší. Tahiti je už dnes trochu víc zalidněné, než odpovídá představám. Příroda -  rostliny a květy - je samozřejmě krásná, a jak vypadá vnitrozemí nemáme zatím potuchy.

Nejdříve jsme jeli do nákupního střediska a doplnili jsme zásoby loupáčků a jiných housek na dnešní den. Jinak jsme tam už nepodnikli nic. 

Další zastávka byla v menším nákupním středisku, kde jsme si vyzvedli e-mail. Nic zvláštního, jen kopie dopisu Luďka, jak cestovali Evropou sem a tam.

Znovu jsme zaparkovali u jeskyň na JZ cípu, napili se a využili  v Tahiti neslýchaných služeb, které toto míisto nabízí: veřejné WC. Tentokrát jsem si navíc natáhl neopren a podíval se, jak vypadá voda zdola. Zlákal mne hlavně mimořádně snadný přístup, jsou tam totiž schůdky. Ukázalo se, že mezi malým můstekm a betonovu platformou na sever od něj je opravdová korálová zahrada se spoustou druhů rybek. Nejvíc bylo kobaltově modrých, které jinak připomínaly sergeant fish. Škoda, že voda byla místy jakoby zčeřená, asi se tam míchala slaná voda se sladkou z jeskyní u vodopádů.

Pak jsme jeli až k restauraci u Gauguinova musea, kde jsme si dali zmrzlinu a kafe. Museum samo je o kus dál, ale nedošli jsme dál, než do obchodu u vchodu. Čím dálo víc je mně  nesympatický a to i jeho malby, připadá mně, že všichni Tahiťani na nich vypadají přihlouple a negroidně - značné zkreslení skutečnosti.

U krčku mezi oběma polovinami Tahiti jsme nahlédli do mariny a pak jsme jeli po jižním okraji Tahiti Iti kam až vedla silnice. Na konci je veřejná pláž, ale moc nás nelákala, tak jsme jeli zpátky, kde jsme předtím jednu viděli. Tam jsem si zaplaval ale voda byla dost kalná a v místě, kde byly zajímavé ryby táhl proud dost silně ven na oceán. Brzo jsem se vrátil. Ještě jsme se pak brouzdali chvíli s Marií.

Byl už pomalu čas jet zpátky, ale na vjezdu do Taravao jsem zahlédl lákavou silnici doleva. Vrátil jsem se k ní a ukázalo se, že vede na Belvedere - na vyhlídku na kopec. Jeli jsme tam a po točité, stále užší silničce jsme se dostali až do výšky asi 645 m podle GPS. Výhled byl pěkný, ale málo fotogenický. Fotografovali jsme modré kytky, kterých bylo u silnice plno a v pět jsme byli zpátky v Taravao.

Většinu cesty jsme jeli za světla, ale Papeete už jsme projížděli potmě. Většinu cesty pršelo. Na jednom místě nás zastavili četníci - co chtěli nevím. Doklady k vozidlu jsem neměl, ale uspokojil je dotazník na kvalitu služeb z Avisu a když uviděli můj mezinárodní řidičák, rozplynuli se blahem a poslali nás pryč.

Vzhledem k počasí jsme jeli na večeři zpátky do našeho rodného Sofitelu. Sakura byla v pondělí bohužel zavřená, tak jsme skončili zase v restauraci Bougainville. Měli jsme od nich v posledních dvou dnech celkem čtyři jídla a všechna měla identickou přílohu - otýpečku chřestu svázanou kusem slaniny na jedné straně, hromádku bramborek na druhé a půlku rajčete, posypanou strouhankou na třetí straně. Maso uprostřed se samozřejmě lišilo podle jídelníčku. Nebylo to špatné ale celkem jsou jídla spíš těžká, než lákavá a mám dojem, že jejich šéfkuchař nejspíš absolvoval po prvním semestru - nebo to kupují jako polotovary. Ještě jsem si dal kafe. Vše bylo servírováno pod bdělým dohledem typického žemlově zbarveného toulavého psa. A to jsme v dost luxusním hotelu (s odpovídajícími cenami).

Po večeři jsme jeli ještě chvíli na jih - cestou jsme koupili benzin a pak jsme asi čtvrt hodiny koukali u naší známé rampy, jak blikají plavební značky. Pak jsme odjeli na letiště, Marie zabalila a teď tu sedíme. Je po desáté, v Avisu nikdo a letadlo letí před třetí. Check in je prý ve čtvrt na jednu.

Po jedenácté jsem začal shánět, co s klíčkem od auta, ale řekli mně, že kolem jedné určitě někdo přijde. A taky jo a všechno bylo bez problémů. Najeli jsme 297 km.

Většinou pršelo, ale nastupování bylo náhodou v přestávce mezi dešti (balení auta taky), tak bylo všechno ok. Vezl nás B767-300 (t.j. s podnožkami u sedadel). Nějakou dobu po startu jsme přelétli datovou čáru, čímž končí úterý.

Napsali jsme to Jirkovi e-mailem a Marie vyplnila kartičky na Nový Zealand. Byl to spíš problém - šlo asi o sedm hodin, hodně na čekání, ale málo na to, něco podniknou. Vypluli jsme z příloetů, dali si loupáček se sýrem a šunkou a taxíkem jsme odjeli do zdejšího "akvária! .  Cestou volal Jirka na mobil, že pro nás večer přijede.

Vezl nás "Joe" a sliboval, že pro nás zase v jednu přijede. Nebyl jsem proti a vzali jsme si i jeho mobil, ale nakonec to dopadlo jinak.

Kelly Tarlton's je kombinace celkem velmi pěkné procházky kolem akvárií a podvodními tunely (jede kolem nich i dopravník, aby člověk nemusel šlapat!) s více méně samostatnou exposicí o Antarktidě. Ta obsahuje různé artefakty (Scottova chýše, motorové saně) a exposici antarktických tučňáků (dva druhy - King Penguin a ještě jeden), pro které tam vytvářejí pod zemí antarktické podmínky. Ukazují je jen z dálky, ale navíc kolem nich vede trať uzavřených vozíků, které je ukazují dost zblízka - i když jen na chvilku. Problém je asi hlavně s udržováním teplot (a umělého sněhu). Celkově to rozhodně stálo za to.

Dali jsme si taky v přilehlé restauraci jako oběd dva předkrmy a kafe a bylo nám o dost líp, když jsme se šli projít na místní jetty. 

Odtamtud jsme autobusem popojeli do centra a chvíli jsme chodili po obchodech. Hlavně jsme se podívali do našeho známého obchodu s fotoaparáty. Nic neodolatelného jsme ale nenašli.

Pak nás další taxík odvezl na letiště a postupně jsme se přesunuli k bráně 9, odkud jsme v půl čtvrté odletěli. Koupili jsme si dva popruhy na zavazadla a baterku, která má krom normálního světla i možnost svítit LEDkou.

Na let do Melbourne jsme měli místenky už z Papeete, ale na sedadla E,F. To bychom byli odděleni uličkou a taky se mně to nějak nezdálo. Tak jsem se zeptal, jestli by to nešlo změnit a vida: dostali jsme bez problémů jiné místenky, 28 A a B. Zase jsem se něco naučil.

Let byl klidný, a přistáli jsme o půl hodiny dřív. Jirka tady ale ještě není, tak zatím píšu deník a budem čekat.